foto2 foto4 foto5 foto6 foto7 foto8 foto1 foto10 foto12 foto11 foto3 foto9

Historie VK Přerov

30. léta

40. léta

50. léta

60. léta

Nová loděnice

Stopy počátku veslařského sportu v Přerově nacházíme v památníku Sokola ročník 1911, kde je uvedena zpráva o založení veslařského odboru v roce 1900. Na základě návrhu v této době omlazeného cvičitelského sboru z 27. července 1900 bylo usneseno zřídit v Jednotě Sokol veslařský odbor, který by provozoval sportování na vodě a současně by pomáhal půjčováním loděk umořovat dluh, váznoucí na vybudované sokolovně. Přístaviště loděk bylo vyhlédnuto pod zahradou mlýna p. Hegra a na zakoupení asi čtyř loděk bylo uvolněno 100 zlatek. K realizaci návrhu však nedošlo, neboť na základě vyžádané konzultace Veslařského klubu z Prahy nevyznělo doporučení ke zřízení veslařského odboru v podmínkách přerovského Sokola příznivě. Správní odbor Sokola proto rozhodl 1. srpna 1900 odložit záležitost zřízení veslařského odboru v Přerově na jaro 1901. Zajištěný obnos na zakoupení loděk byl dle zápisu patrně převeden na nákup cvičebního koně pro tělocvičnu. Následující IV. všesokolský slet zřejmě zaměstnal cvičitelský sbor natolik, že k realizaci založení veslování v Přerově v tomto období nedošlo.

Až v roce 1924 Zakládá Karel Bortl Veslařský klub v Přerově, jehož činnost byla převážně vodácká a jachtařská , spočívající v pěstování vodní turistiky na kanoích, kajacích a plachetnicích. V této době neměli vodáci a jachtaři vlastní svaz, byli proto sloučeni organizačně ve Svazu veslařů a návazně pro svou činnost odvozovali název veslování. Přes opakované snahy výboru Veslařského klubu nebyl v Přerově v tomto období zaveden soustavný závodní výcvik na lodích pro malé porozumění členů, přestože výbor umožnil vyškolení Karla Tomeška na trenéra kanoistiky.

Na popud tehdejšího náčelníka Jednoty Vincence Křístka byla za přítomnosti vedoucích představitelů Jednoty a obou nadšených vyznavačů lodních sportů Josefa Zapadlo a Miroslava Hanzlíka, kteří byli členy Veslařského klubu od jeho založení, svolána 4. října 1931 ustavující schůze výboru veslařské skupiny. Tato si vytyčila zavést nejen sportovní, ale i závodní kanoistiku s postupným přechodem na veslování. Po schválení návrhu došlo v březnu 1932 k vlastnímu vytvoření Veslařského odboru Jednoty Přerov, který pracoval pod vedením výboru ve složení Zapadlo, Hanzlík, Skopal st., Rosmus, Michálek Antonín, Sekera, Voldán a Kubíček. Zájem občanů Přerova o dosud málo známý vodácký sport se rozrůstal, zejména po dokončení stavby jezu v roce 1931 a trvale vyšším stavu vody.

Na začátek

30. léta

Jako první loděnice sloužila pronajatá a svépomocí upravená kůlna Na Marku vedle kdysi stojícího kina Jas, do které se stěží vešlo 12 kanoí a 10 maňásků. Tyto byly později zapůjčovány veřejnosti za poplatek k projížďkám po Bečvě. Veslařský odbor sdružoval větší počet mládeže, se kterou začal provádět závodní výcvik na kánoích soukromých majitelů a stal se jedním z nejstarších oddílů Jednoty Sokol. Stále vzrůstající zájem o vodáctví přiměl Veslařský odbor k výstavbě nové loděnice v roce 1933 v prostorách nynějšího Nábřeží 1. máje, na kterou Jednota zapůjčila 10 000 Kč. Svépomocí postavená dřevěná loděnice s hlíněnou podlahou o rozměrech 8 x 16 m bez nutného sociálního zařízení se stala útočištěm velmi aktivních a obětavých nadšenců pro vodní sport. Během týdne s trénovala závodní kanoistyka, v neděli se pořádali celodenní zájezdy na lodích, případně i delší tůry, občas se pořádaly oddílové závody s přístupem veřejnosti. Zapůjčené peníze na stavbu loděnice odbor Jednotě vracel z výtěžků pronájmu loděk a pořádaných velkých Benátských nocí, navštěvovaným početným obecenstvem.

Členové veslařského klubu sjeli Bečvu, Moravu, Vltavu, Lužnici, Sázavu, Hron, Hornád, Dunaj a další řeky. Iniciátorem většiny těchto všestranně zdařilých byl velký vyznávač vodní turistiky Antonín Loos, který v Přerově zavedl dosud neznámou vodáckou techniku "koníčkování" – vedení lodi proti proudu z navigace řeky. Vedení lodi bidlem proti proudu řeky mistrně ovládal Oldřich Kohoutek a postupně nalezl ve veslařském odboru řadu schopných následovníků. V roce 1935 odbor uspořádal namáhavý celoroční kanoistický závod "O modrou stuhu", podle námětu tehdejšího předsedy odboru Karla Rosmuse. Vítězem v kategorii mužů se stal Oldřich Kohoutek a v kategorii žen Jiřina Indruchová. Na kanoistických závodech ČOS, pořádaných v témže roce v Praze, se umístila dvojice Indruchová-Cicvárková na 1. místě, dvojice mužů Zapadlo-Kohoutek na čestném 5. místě.

Výbor veslařského odboru se dlouho a přitom marně snažil o zavedení skutečného veslování v Přerově. Proto hned při prvních vodáckých závodech, pořádaných v roce 1932 na Bečvě, byla poprvé předvedena exhibiční jízda čtyřveslice Veslařského klubu z Uherského Hradiště. Tato měla názorně přesvědčit pochybující členy výboru Jednoty, že veslařský sport je možno v Přerově provozovat. Následovalo však dalších 5 roků usilovného a trpělivého přesvědčování, až konečně v roce 1937 veslařský oddíl (v tuto dobu mění název z odboru na oddíl) přistoupil k pěstování veslování. Od likvidujícího Veslařského klubu Haná Kroměříž byla 25. dubna 1937 zakoupena za 3 300 kč polozávodní čtyřveslice, závodní čtyřka, polozávodní jednoveslovka. Základy veslování byly nedočkavě a se zanícením luštěny z německé příručky “Rudern und Skulen”. K veslování se okamžitě přihlásili dvě čtyřky mužů, jedna čtyřka žen, dorostenců a dorostenek. Za velmi svízelných podmínek započal výcvik pouze na jedné lodi, navíc polozávodní a pro začátečníky nevhodné. Vzhledem k počtu veslařských družstev bylo nutno trénovat denně od 5 do 7 hodin a večer od 17 do 20 hodin, aby se družstva vystřídala. Přesto nadšení pro veslování bylo obrovské, rovněž tak touha zkusit své síly a na vodě získané zkušenosti v závodě.

Ještě v roce 1937 se přihlásili v Uherském Hradišti k prvním závodům ve své historii i přerovští veslaři. Čtyřka mužů jela v sestavě Skopal Fr. Ml., Heinz Arnošt, Langer Otakar, Zapadlo Josef, čtyřka žen Cibulková, Provázková, Široká Polda a Sekerová. Čtyřka dorostenců Zavadil, Kadala, Provázek, Homola Gustav, všechny lodě kormidloval Michno Ferdinand. Pro začínající přerovské veslaře jízda na gigové lodi, dosud pro ně neznámé, opatřené dolnami místo havlenek, neskončila samozřejmně vítězně. Počáteční neúspěch však neodradil, naopak trénovalo se mnohem intenzivněji, s větším zaujetím a snahou dosáhnout co nejdříve současné úrovně závodního veslování na gigových lodích. Byla vyvíjena velká snaha, ale scházela gigová loď, nezbytná pro přípravu na závod. Po dohodě s veslařským klubem Baťov Otrokovice došlo ke sjednání meziklubového závodu, před kterým veslaři z Otrokovic zapůjčili gigové lodě na dobu 14 dní přerovským veslařům k umožnění přípravy.

Dne 4. října 1937 byly poprvé na Bečvě v Přerově uspořádány veslařské závody, které přerovští veslaři ve všech čtyřech vypsaných disciplínách překvapivě, ale zaslouženě vyhráli, přestože za veslem soupeře seděli zkušení veslaři včetně tehdejšího reprezentanta ČSR Machalíčka. Veslařské závody, navštěvované početným obecenstvem, se staly velmi dobrou propagací závodního veslování v Přerově, neboť způsobily příliv zejména mládeže do oddílu. Pro samotné veslaře znamenal úspěch dodání sebedůvěry a další vzpruhy pro intenzivnější přípravu. Kvalitnější příprava na lodi pro blížící se závod Slovanského sokolstva při Všesokolském sletu v roce 1938 nutně vyžadovala zakoupení vlastní gigové lodi. Po projednání s výborem Jednoty Sokol došlo k zakoupení gigové čtyřky za 7 000 Kč – pokřtěné Haná. Uvedený závod předcházela poctivá zimní příprava v tělocvičně a tvrdý, každodenní trénink na vodě od časného jara a uplatňovaný již v této době často dvoufázově. Výsledek přípravy se projevil v samotném závodě gigových čtyřek, kde přerovská čtyřka v sestavě Provázek, Zapadlo, Skopal Fr. a Široký s kormidelníkem Michno silně obsazený závod vyhrála před čtyřkou z Jugoslávie.

Velký úspěch, dosažený čtyřkou mužů, podnítil vedení k postupnému přechodu již vycvičených družstev z gigové lodi na závodní loď se záměrem prověřit své síly s nejvýkonostnějšími veslaři. Navíc dolehl na oddíl další naléhavý úkol – přemístění loděnice, který byl vynucen obdržením příkazu k provedení likvidace loděnice a uvolnění pronajatého pozemku pro výstavbu nového obytného domu. Na jaře roku 1939 byla svépomocí vybudována podezdívka na pozemku za železničním mostem pro novou loděnici. Dřevěná loděnice, vybudovaná v roce 1933, byla rozebrána a o pět metrů prodloužena. Pod celou loděnicí byl zhotovena dřevěná podlaha. Vzhledem ke zvětšujícímu se lodnímu parku a počtu členů oddílu byla postavena loděnice podstatně větších rozměrů. Později byl proveden betonový chodník od loděnice směrem k poměrně velkému přístavišti lodí. Všechny uvedené náročné akce oddílu byly provedeny s velkým porozuměním členů současně s prováděním intenzivního tréninku na lodích.

Veslařská sezóna na vodě tradičně začínala slibem všech závodníků, kteří se svým podpisem zavázali k dodržování předepsané životosprávy, k poctivé přípravě včetně dochízky na trénink, k dobrému chování v kolektivu loděnice i na lodi apod. Po slibu následovala slavnostní projížďka všech lodí a družstev po Bečvě, pořádaná společně s kanoisty oddílu a se členy Veslařského klubu. Na ukončení sezóny, kdy byli závodníci zproštěni dobrovolně převzatých regulí veslaře-závodníka, byl pořádán družný večírek “Veslařská žaba”.

Na začátek

40. léta

Na následujících veslařských závodech v Přerově roku 1939 za účasti všech moravských Veslařských klubů, kterým předcházel slavnostní ceremoniál křtu nových lodí včetně závodní čtyřky, dosahuje prvního cenného vítězství čtyřka žen. Po příchodu zkušeného trenéra L. Seidelmanna do oddílu dochází ke zlepšení metodiky a náplně zavedeného veslařského tréninku. Roku 1940 se stává v historii oddílu nejúspěšnějším pokud se týká závodní činnosti, neboť téměř ze všech závodů se veslaři vrací vítězně. Nadšení přerovských veslařů pro svůj sport bylo obrovské, dokonce z vlastních prostředků upsali deset půjček c celkové výši 11 000 Kč, které již nebyly vráceny a zakoupili závodní čtyřku, ježto řady veslařů se stále rozrůstaly.

Bohužel období velkého rozmachu veslování v Přerově bylo právě v období kruté fašistické okupace. Počátkem roku 1941 dochází k násilnému rozpouštění tělovýchovné organizace Sokol. Veslařský oddíl využívá možnosti, dané současným členstvím ve Svazu veslařů, podpořené tím, že na závodech vystupoval pod názvem přerovští veslaři. Členství ve Svazu veslařů si vynutilo tehdejší ustanovení, že závodů, pořádaných veslařskými kluby, se mohou zúčastnit pouze kluby, organizované ve svazu veslařů. Sokolských veslařských oddílů byl jen malý počet. Oddíl zůstává proto v tomto truchlivém období českého národa v činnosti a dokonce organizačně zajišťuje třídenní kurs pro cvičitele veslování za účasti 100 frekventantů ze všech moravských klubů. Na základě písemných a fotografických materiálů, předložených gestapem vedoucímu oddílu Josefu Zapadlovi při jeho výslechu, byl oddíl v květnu 1941 zrušen. Předložené materiály potvrzovaly skutečnost, že oddíl byl začleněn do Jednoty Sokol. Těsně před násilným uzavřením loděnice se podařilo uchovat nejcennější lodě u Františka Skopala pod záminkou, že nejen nová závodní čtyřka je soukromým majetkem, ale i další lodě.

Členové oddílu v té době jezdili do okolních veslařských klubů ověřit si prvky veslování. Pořádali turistické zájezdy na soukromých lodích za účelem zachování pospolitosti kolektivu. Zkušenější veslaři pomáhali ve cvičitelské práci začínajícím veslařům v Olomouci a Kojetíně. Škody, způsobené "hospodařením" členů Hitlerjungend v loděnici v době zrušení činnosti našeho oddílu, byly znásobeny detonací železničního mostu těsně před vstupem Sovětské armády do Přerova. Jen díky statečné paní Pánkové, manželce správce povodí Bečvy, která odstranila nálože z celého prvního dílu mostu okamžitě po jeho opuštění německými strážemi, nedošlo k úplné likvidaci loděnice.

Veslaři se po osvobození ČSR pustili znovu a s chutí do práce. Nejenže opravili značně zničenou dřevěnou loděnici, ale navíc ji brigádnicky rozšířili o zděnou přístavbu klubovny, šaten a sociálního zařízení. Zabývali se současně i sportovní činností za velmi stížených podmínek na vodě. V té době byly opravovány zničené mosty ustupujícím německým vojskem a sjízdné úseky pro lodě byli velmi krátké. Přes uvedené potíže získává na Všesokolském sletě v roce 1948 čtyřka mužů s kormidelníkem v silné konkurenci velmi čestné druhé místo. Po roce 1948, kdy byla sjednocena tělovýchova, sloučili se s veslařským oddílem Jednoty Sokol Vodáci Klubu českých turistů za vedení Vojtěch Tlapy, dědici dřívějšího veslařského klubu, kteří měli loděnici v místech nynějších jeslí u rybníka. V období 1948 až 1951 získala pod vedením trenérů Slavomíra Tůmy a Bohumíra Sochora dobro úroveň družstva dorostenek a zejména dorostenců. Tato dosáhla řady cenných vítězství především v disciplině gigové osmy starších dorostenců v sestavě Rozsypálek, Hlavačka, Navrátil, Malý Radomír, Dreiseitl, Němec, Vaško, Horáček Jiří, kormidelník Slavomír Tůma.

Na začátek

50. léta

Po organizačním přičlenění Jednoty k závodu Přerovské strojírny dochází v roce 1952 na základě rozhodnutí veslařského oddílu k rozdělení na veslařský a kanoistický. Výbor veslařského oddílu pověřil vedením kanoistického oddílu Jana Vysloužila a vedením kanoistického výcviku Drahomíra Popa. Počínaje uvedeným rokem se věnuje veslařský oddíl pouze závodní veslařské činnosti. V období 1952-53 získala největší sportovní úspěchy oddílu čtyřka žen pod vedením trenéra Oldřich Širokého. Dosáhla nejprve titul Přeborník ČSR II.třídy a o rok později se staly mistryněmi ČSR I.třídy v sestavě Rozsypálková, Davidová, Opialová, Inderková, kormidelnice Anna Široká. Tato čtyřka byla zařazena do reprezentačního družstva ČSR a úspěšně hájila znak naší vlasti i na závodech v zahraničí. Rovněž čtyřka mužů dosahovala v této době na závodech II.třídy velmi dobrých výsledků.

V následujícím období intenzivní přípravy družstev dorostu pro závody získala v roce 1957 osma mladších dorostenek pod vedením Františka Bulanta, později Josefa Zapadlo, titul přeborníka ČSR v sestavě Mücková, Palatová, Zapadlová Zdenka, Böhmová, Hrudníková, Ungermanová, Bednářová, Bělůnková, kormidelnice Hana Široká. V témže roce byli dorostenci našeho oddílu do krajského družstva a vybojovali Pohár dorostu ČSR. Odchovanci našeho oddílu Jiří Horáček a Karel Strycharski po odchodu na vojnu byli zařazeni do veslařských družstev ÚDA Praha a Dukla Terezín, kde získali řadu přebornických titulů a úspěšně reprezentovali ČSR na četných zahraničních regatách. V roce 1958 dosahuje čtyřka žen Machálková, Bartošková, Janovská, Linhartová, kormidelnice Han Široká, trenér Oldřich Široký, v závodě osmy žen ve společenství s Lokomotivou Olomouc titul přeborníka ČSR II.třídy. Tato čtyřka žen dosahovala velmi dobrých výsledků na závodech I.třídy a na mistrovství ČSR v roce 1959 se umístila na třetím místě. Rovněž muži v závodech II. třídy dosahovali dobrých výsledků se vzestupnou tendencí. Stále narůstající výkon rovněž vykazovala Věra Janovská při pravidelném a usilovném tréninku. Po přechodu na párové veslování dosáhla v roce 1962 ve skifu titul Přeborník ČSSR II.třídy. K němu připojila vynikající druhé místo na mistrovství ČSSR ve skifu a dvojskifu ve společenství s Janou Smílkovou z Uherského Hradiště a to v době, kdy na vodě kralovala mistryně Evropy Alena Postlová - Kvasilová. Věra Janovská každodenně dojížděla do Olomouce, kde na Palackého univerzitě úspěšně studovala lékařskou fakultu.

Na začátek

60. léta

Na tradičně dobrou úroveň veslování dorostu a žen v Přerově navázala v roce 1964 čtyřka mladších dorostenek. Za vedení Blanky Kavanové, později Josefa Zapadlo, získala titul přeborníka ČSSR v sestavě Růžičková, Koblížková, Hrubíčková Hana, Hradilová, kormidelnice Jarka Široká. V následujícím roce 1965 se stávají přerovské starší dorostenky nejúspěšnějším družstvem ČSSR. Získávají nejvyšší metu Přeborník ČSSR družstev staršího dorostu v soutěži na skifu, dvojskifu, čtyřce a osmě s kormidelníkem. Na vynikajícím úspěchu se mimo uvedené přebornické čtyřky mladších dorostenek z roku 1964 podílely Slámová, Hrubíčková Marie, Tomšů Blanka, Halatová, Motlová Anna, Šilhavá, Mikesková, kormidelnice Grošková. I v následujícím roce dosáhli starší dorostenky řady velmi dobrých výsledků i když přebornický titul ve čtyřkách jim jen těsně unikl.

Na začátek

Nová loděnice

Vedení veslařského oddílu si bylo již v r. 1945 vědomo, že ve státních prostorách loděnice nelze dosáhnout podstatnějšího rozšíření členské základny a zlepšení podmínek pro výcvik. Iniciátorem všech akcí, které směřovaly k výstavbě nové loděnice, umožňující provádět veslařskou celoroční namáhavou přípravu centralizovaně v jedné budově, byl zakládající člen oddílu, úspěšný závodník, jeho dlouholetý předseda a vedoucí trenérského sboru Josef Zapadlo. Je nositelem Veřejného uznání za zásluhy o rozvoj čs. tělovýchovy I.stupně. Jeho neutuchající nadšení pro sport, zejména veslařství, snaha získat mládež k maximálnímu využití volného času v kolektivním, řádně organizovaném a kontrolovaném odvětví sportu, ho stále vedlo k postupnému rozšiřování členské základny a ke zlepšování podmínek pro provozování veslařského sportu. Za svého dlouholetého a vysoce plodného sportovního údobí a to jak Sokola, kanoisty, veslaře, tak i  funkcionáře pracuje téměř ve všech orgánech ČSTV, ve výboru TJ Spartak Přerovské strojírny, oblastním výboru ČSTV, až po zastávání funkce místopředsedy Československého svazu veslařů. Josef Zapadlo se rozhodujícím způsobem podílí na výstavbě v pořadí již čtvrté loděnice v období existence veslování v Přerově, jejichž úroveň odpovídala současným potřebám rozvoje sportu a zejména také finančním možnostem.

Až urychlené rozšiřování Chemických závodů v Přerově, zahrnující pro novou výstavbu rovněž pozemek loděnice včetně obou loděnic, si vynutilo provést zásadní rozhodnutím, zda veslařský a kanoistický oddíl likvidovat, nebo zajistit podmínky pro výstavbu loděnice. Když navíc následovalo zakázání sportovní činnosti okresním hygienikem ve zdravotně závadném prostředí v těsné blízkosti Chemických závodů, dochází k intenzivnímu jednání veslařského oddílu. Byl zastoupen Josefem Zapadlo a za účinné podpory TJ Spartak Přerovské strojírny v zastoupení předsedy Františka Pivody, Přerovských strojíren, zastoupených podnikovým ředitelem Stanislavem Přikrylem s MNV v Přerově a zástupci Chemických závodů. Na základě společných jednání se Chemické závody zavázaly vzhledem k  přerušení činnosti veslařského a kanoistického oddílu k uvolnění částky 400 tisíc Kčs na stavbu nové loděnice a k uhrazení nákladů za stavební dokumentaci. MNV povolil zařazení výstavby loděnice do Akce Z. Na základě poskytnutí záruky podnikovým ředitelem Stanislavem Přikrylem, že stavba loděnice nebude jen započata, ale i dle plánovaných termínů dokončena. Na základě vypracovaných alternativních návrhů umístění loděnice, kterých s ohledem na stav vody v Bečvě a bezpečný příchod k ní s rozměrnými loďmi není mnoho, rozhodl MNV s konečnou platností umístit stavbu do parku v ul. Petra Bezruče a to v souladu s perspektivními plány zástavby města Přerova.

Koncem roku 1966 dochází k předběžnému schválení stavby loděnice, kterého veslařský oddíl okamžitě využívá k organizování brigády na těžbu a dovoz 50 m3 tyčoviny z polesí Kozlov a předzásobení stavebním materiálem. Po 22letém úsilí veslařského oddílu se dne 17.července 1967 splňuje první etapa převzatého velkého úkolu povolení stavby loděnice. Veslařský oddíl okamžitě brigádnicky provádí přípravu staveniště, staví skladiště včetně pomocných provozů a časově těsně následuje výkop základů pro stavbu za velmi ztížených podmínek při stálém sesuvu štěrkového nánosu.

Koncem roku 1966 dochází k předběžnému schválení stavby loděnice, kterého veslařský oddíl okamžitě využívá k organizování brigády na těžbu a odvoz 50 m3 tyčoviny z polesí Kozlov a k předzásobení stavebním materiálem. Po 22 letém úsílí veslařského oddílu se dne 17. července 1967 splňuje první etapa převzatého velkého úkolu povolení stavby loděnice. Veslařský oddíl okamžitě brigádnicky provádí přípravu staveniště, staví skladiště včetně pomocných provozů a časově těsně následuje výkop základů pro stavbu za velmi ztížených podmínek při stálém sesuvu štěrkového nánosu.

Výbor veslařského oddílu, který i v době maximálního vypětí při zajišťování stavby loděnice po stránce odborné, organizační i plnění pracovních povinností, stále udržoval sportovní a závodní činnost oddílu, pracoval ve složení : Vladimír Kadala, Josef Zapadlo, Miloslav Paukert, Karel Kreislík, Slavomír Tůma, Ladislav Fárek, František Pavlík, Ivan Dorazil, František Malý, Antonín Bednařík, Oldřich Kohoutek a Jar. Široká. Hrubá stavba loděnice byla ukončena do konce roku 1968 s následujícím rozčleněním:

a) suterén : kotelna, uhelna, prádelna, sušárna

b) přízemí : dvě loděnice veslařů, dílna pro opravu lodí, dva veslařské bazény pro párové i nepárové veslování, loděnice          kanoistů, kanoistický cvičný bazén, sociální zařízení, sauna se šatnou, bazénem, sprchami a odpočívárnou.

c) I.poschodí: tělocvična o rozměrech 13x18 m s nářaďovnou, společenská místnost 6x13 m, dvoupokojový byt správce loděnice, klubovna veslařů a kanoistů, místnost pro lékaře, šatny mužů a žen s vlastní umývárnou, sociální zařízení, otevřená terasa 5,5x21 m a nad společenskou místností půda. Loděnice hodnotou díla dodavatelským způsobem představuje částku podstatně vyšší než 3 000 000 Kč, skutečná částka, vynaložená na stavbu podle stávajících podkladů nedosahuje 2 000 000 Kč.

Výstavba nové loděnice s předpokládanou kapacitou každodenního tréninku 200 veslařů a kanoistů ve své době představovala svým rozsahem a centralizováním všech forem veslařského a kanoistického výcviku do jedné budovy jednu z největších a nejmodernějších loděnic v ČSSR a největší ukončené sportovní zařízení, provedené v akci Z na celém okrese Přerov od roku 1945. Samotní veslaři za stavebního dozoru Aloise Kroči, zakládajícího člena veslařského oddílu, odpracovali brigádnicky (mimo své zaměstnání) na stavbě v době zpracování historie veslování před ukončením všech stavebních prací přes 30 000 hodin. Z uvedeného celkového počtu hodin odpracoval brigádnicky Josef Zapadlo, vedoucí stavby a předseda stavební komise veslařského oddílu, přes 4 000 hodin. Téměř 3 000 hodin odpracoval člen výboru a zástupce vedoucího stavby František Pavlík. Člen výboru František Malý odpracoval přes 2 000 hodin, 2 000 hodin odpracoval člen výboru Karel Kreislík a tohoto počtu hodin dosahují předseda oddílu Vladimír Kadala, hospodář oddílu Miroslav Paukert, který je účetním stavby a člen výboru Ivan Dorazil, 1 000 hodin odpracoval Jan Medek, více než 500 hodin Jaroslav Beneš, Bohuslav Koňařík, Jan Podloucký, Josef Palček, Jiří Tobiáš a Miroslav Zdráhal. Člen výboru Slavomír Tůma pohotově a plynule zajišťoval zásobování stavby materiálem a přispěl velkým podílem k dodržení plánovaných termínů stavby. Uvedené brigádnické hodiny byly převzaty ze stavebního deníku a nezahrnují spoustu dalšího času, stráveného především vedoucím stavby Josefem Zapadlo na četných jednáních při projednávání stavebních změn a osobních urgencí u dodávek materiálu apod.

I přes bezesporu vynaložené obrovské úsilí veslařského oddílu by se toto velké tělovýchovné zařízení neuskutečnilo, kdyby oddíl nenalezl pochopení a nutnou finanční pomoc u výboru TJ Spartak Přerovské strojírny. Zejména jeho předsedy Františka Pivody a hospodáře Vratislava Michálka, dále u mateřského podniku Přerovské strojírny, Chemických závodů Přerov a MěstNV Přerov, který byl investorem stavby, prováděné v akci Z. Na stavbě obětavě vypomáhali učni Přerovských strojíren a Pozemních staveb, studenti Střední průmyslové školy v Přerově a z oddílů TJ Spartak Přerovské strojírny mimo kanoistického oddílu především horolezecký oddíl a oddíl sportovní gymnastiky. Ke zdárnému ukončení stavby přispěla řada odborných kolektivů. Na příklad kolektiv projektantů, vedený s. Orálkem, pracovníci dopravního střediska, kolektiv montážníků a modelářů s vedoucím Františkem Červinkou z Přerovských strojíren, dále stolaři z ÚP závodů Přerov, pracovníci OSP Přerov a další. Z jednotlivců nutno vyzvednout záslužnou pomoc na stavbě loděnice na příklad Josefa Růžičky, Josefa Dvořáka, Aloise Čelůstky, Milana Dorazila, Vojtěcha Zapletala, Aloise Olši, Václava Nepokoje, Jana Hlaváček, Stanislava Krátkého a Xeni Škodové z vytěžovacího střediska v Přerově. Z důchodců obětavě vypomáhali Jan Hájek, Alfred Pokorný, Alois Fabián, Antonín Špit, Jaroslav Hlaváč a další. Na loděnici byly po estetické stránce uplatněny bez finanční odměny náměty na příklad akademického malíře Vladimíra Hornyáka, grafika Josefa Havelky z Olomouce, technologa Lubomíra Šimčíka. Bohužel z důvodů zachování zmíněné již stručnosti této zprávy nelze vzpomenout celé řady dalších pracovníků, kteří se rovněž významným způsobem podíleli na úspěšném ukončení velkého díla. Veslařský oddíl jim tímto vyslovuje velký dík a uznání.

Při příležitosti uvedení členů veslařského oddílu a dalších pracovníků, kteří se zasloužili o výstavbu nové loděnice, nutno vzpomenout i dřívějších členů veslařského oddílu, kteří sice v současné době v oddíle nepracují, ale přesto oddíl na ně s vděčností vzpomíná a stále si váží jejich dlouholeté a poctivé práce pro veslařskou mládež. Z dřívějších obětavých funkcionářů oddílu nutno uvést například jeho jednatele a předsedu Karla Rosmuse, jednatele Františka Pavlíka st. a Miroslava Ferta, hospodáře Ladislava Polydora, Františka Skopala ml., dále úspěšné trenéry veslování Oldřicha Širokého, Bohumíra Sochora, Antonína Zavadila, Františka Bulanta, Ferdinanda Michno, trenérky a kormidelnice Annu a Hanu Širokou, Blanku Kavanovou a celou řadu dalších, kteří v určitém období téměř 40letého trvání oddílu napomáhali jeho rozvoji.

S hlubokým zármutkem a dojetím rovněž vzpomínáme členů veslařského oddílu, kteří nejsou již mezi námi a nebudou moci zhodnotit naše společné dílo. Stále si uchováváme světlou vzpomínku na zemřelé členy veslařského oddílu, jejichž odchod znamenal pro oddíl velkou ztrátu. Jsou to Josef Zapadlo, František Skopal st., Věra Cibulková, Miroslav Hanzlík, Rostislav Horáček, Josef Kopal, František Mádle, Jan Sekera a Vilém Sivý. Jejich záslužné a obětavé práce pro rozvoj veslařského sportu v Přerově nikdy nezapomeneme!

(Historii veslování v Přerově sestavil Miloslav Paukert na základě zápisů veslařského oddílu a písemných neb vyprávěných vzpomínek Josefa Zapadlo, Oldřicha Kohoutka, Vladimíra Kadaly a Josefa Přidala.)

Kalendář akcí

30. 9. 2017

Otrokovické sprinty
Otrokovice - Štěrkoviště, účast žactvo

7. 10. 2017

6 km test SCM - Hradišťský šestikilák
dorost a starší

14. 10. 2017

Žabácké závody, Přerov, VŠICHNI!!!

25. 11. 2017

Testování 6km na trenažéru pro SCM
Olomouc, loděnice (sobota)

16. 12. 2017

Pardubické vánoční trenažéry
žactvo

16. 12. 2017

Veslařská ŽABA, (ne)formální rozloučení se sezónou
všichni, Přerov, loděnice