30. léta

40. léta

50. léta

60. léta

Nová loděnice

70. léta

80. léta

90. léta

2000 - 2010

2010...

Stopy počátku veslařského sportu v Přerově nacházíme v památníku Sokola ročník 1911, kde je uvedena zpráva o založení veslařského odboru v roce 1900. Na základě návrhu v této době omlazeného cvičitelského sboru z 27. července 1900 bylo usneseno zřídit v Jednotě Sokol veslařský odbor, který by provozoval sportování na vodě a současně by pomáhal půjčováním loděk umořovat dluh, váznoucí na vybudované sokolovně. Přístaviště loděk bylo vyhlédnuto pod zahradou mlýna p. Hegra a na zakoupení asi čtyř loděk bylo uvolněno 100 zlatek. K realizaci návrhu však nedošlo, neboť na základě vyžádané konzultace Veslařského klubu z Prahy nevyznělo doporučení ke zřízení veslařského odboru v podmínkách přerovského Sokola příznivě. Správní odbor Sokola proto rozhodl 1. srpna 1900 odložit záležitost zřízení veslařského odboru v Přerově na jaro 1901. Zajištěný obnos na zakoupení loděk byl dle zápisu patrně převeden na nákup cvičebního koně pro tělocvičnu. Následující IV. všesokolský slet zřejmě zaměstnal cvičitelský sbor natolik, že k realizaci založení veslování v Přerově v tomto období nedošlo.

Až v roce 1924 Zakládá Karel Bortl Veslařský klub v Přerově, jehož činnost byla převážně vodácká a jachtařská , spočívající v pěstování vodní turistiky na kanoích, kajacích a plachetnicích. V této době neměli vodáci a jachtaři vlastní svaz, byli proto sloučeni organizačně ve Svazu veslařů a návazně pro svou činnost odvozovali název veslování. Přes opakované snahy výboru Veslařského klubu nebyl v Přerově v tomto období zaveden soustavný závodní výcvik na lodích pro malé porozumění členů, přestože výbor umožnil vyškolení Karla Tomeška na trenéra kanoistiky.

Na popud tehdejšího náčelníka Jednoty Vincence Křístka byla za přítomnosti vedoucích představitelů Jednoty a obou nadšených vyznavačů lodních sportů Josefa Zapadlo a Miroslava Hanzlíka, kteří byli členy Veslařského klubu od jeho založení, svolána 4. října 1931 ustavující schůze výboru veslařské skupiny. Tato si vytyčila zavést nejen sportovní, ale i závodní kanoistiku s postupným přechodem na veslování. Po schválení návrhu došlo v březnu 1932 k vlastnímu vytvoření Veslařského odboru Jednoty Přerov, který pracoval pod vedením výboru ve složení Zapadlo, Hanzlík, Skopal st., Rosmus, Michálek Antonín, Sekera, Voldán a Kubíček. Zájem občanů Přerova o dosud málo známý vodácký sport se rozrůstal, zejména po dokončení stavby jezu v roce 1931 a trvale vyšším stavu vody.

Na začátek

30. léta

Jako první loděnice sloužila pronajatá a svépomocí upravená kůlna Na Marku vedle kdysi stojícího kina Jas, do které se stěží vešlo 12 kanoí a 10 maňásků. Tyto byly později zapůjčovány veřejnosti za poplatek k projížďkám po Bečvě. Veslařský odbor sdružoval větší počet mládeže, se kterou začal provádět závodní výcvik na kánoích soukromých majitelů a stal se jedním z nejstarších oddílů Jednoty Sokol. Stále vzrůstající zájem o vodáctví přiměl Veslařský odbor k výstavbě nové loděnice v roce 1933 v prostorách nynějšího Nábřeží 1. máje, na kterou Jednota zapůjčila 10 000 Kč. Svépomocí postavená dřevěná loděnice s hlíněnou podlahou o rozměrech 8 x 16 m bez nutného sociálního zařízení se stala útočištěm velmi aktivních a obětavých nadšenců pro vodní sport. Během týdne s trénovala závodní kanoistyka, v neděli se pořádali celodenní zájezdy na lodích, případně i delší tůry, občas se pořádaly oddílové závody s přístupem veřejnosti. Zapůjčené peníze na stavbu loděnice odbor Jednotě vracel z výtěžků pronájmu loděk a pořádaných velkých Benátských nocí, navštěvovaným početným obecenstvem.

Členové veslařského klubu sjeli Bečvu, Moravu, Vltavu, Lužnici, Sázavu, Hron, Hornád, Dunaj a další řeky. Iniciátorem většiny těchto všestranně zdařilých byl velký vyznávač vodní turistiky Antonín Loos, který v Přerově zavedl dosud neznámou vodáckou techniku "koníčkování" – vedení lodi proti proudu z navigace řeky. Vedení lodi bidlem proti proudu řeky mistrně ovládal Oldřich Kohoutek a postupně nalezl ve veslařském odboru řadu schopných následovníků. V roce 1935 odbor uspořádal namáhavý celoroční kanoistický závod "O modrou stuhu", podle námětu tehdejšího předsedy odboru Karla Rosmuse. Vítězem v kategorii mužů se stal Oldřich Kohoutek a v kategorii žen Jiřina Indruchová. Na kanoistických závodech ČOS, pořádaných v témže roce v Praze, se umístila dvojice Indruchová-Cicvárková na 1. místě, dvojice mužů Zapadlo-Kohoutek na čestném 5. místě.

Výbor veslařského odboru se dlouho a přitom marně snažil o zavedení skutečného veslování v Přerově. Proto hned při prvních vodáckých závodech, pořádaných v roce 1932 na Bečvě, byla poprvé předvedena exhibiční jízda čtyřveslice Veslařského klubu z Uherského Hradiště. Tato měla názorně přesvědčit pochybující členy výboru Jednoty, že veslařský sport je možno v Přerově provozovat. Následovalo však dalších 5 roků usilovného a trpělivého přesvědčování, až konečně v roce 1937 veslařský oddíl (v tuto dobu mění název z odboru na oddíl) přistoupil k pěstování veslování. Od likvidujícího Veslařského klubu Haná Kroměříž byla 25. dubna 1937 zakoupena za 3 300 kč polozávodní čtyřveslice, závodní čtyřka, polozávodní jednoveslovka. Základy veslování byly nedočkavě a se zanícením luštěny z německé příručky “Rudern und Skulen”. K veslování se okamžitě přihlásili dvě čtyřky mužů, jedna čtyřka žen, dorostenců a dorostenek. Za velmi svízelných podmínek započal výcvik pouze na jedné lodi, navíc polozávodní a pro začátečníky nevhodné. Vzhledem k počtu veslařských družstev bylo nutno trénovat denně od 5 do 7 hodin a večer od 17 do 20 hodin, aby se družstva vystřídala. Přesto nadšení pro veslování bylo obrovské, rovněž tak touha zkusit své síly a na vodě získané zkušenosti v závodě.

Ještě v roce 1937 se přihlásili v Uherském Hradišti k prvním závodům ve své historii i přerovští veslaři. Čtyřka mužů jela v sestavě Skopal Fr. Ml., Heinz Arnošt, Langer Otakar, Zapadlo Josef, čtyřka žen Cibulková, Provázková, Široká Polda a Sekerová. Čtyřka dorostenců Zavadil, Kadala, Provázek, Homola Gustav, všechny lodě kormidloval Michno Ferdinand. Pro začínající přerovské veslaře jízda na gigové lodi, dosud pro ně neznámé, opatřené dolnami místo havlenek, neskončila samozřejmně vítězně. Počáteční neúspěch však neodradil, naopak trénovalo se mnohem intenzivněji, s větším zaujetím a snahou dosáhnout co nejdříve současné úrovně závodního veslování na gigových lodích. Byla vyvíjena velká snaha, ale scházela gigová loď, nezbytná pro přípravu na závod. Po dohodě s veslařským klubem Baťov Otrokovice došlo ke sjednání meziklubového závodu, před kterým veslaři z Otrokovic zapůjčili gigové lodě na dobu 14 dní přerovským veslařům k umožnění přípravy.

Dne 4. října 1937 byly poprvé na Bečvě v Přerově uspořádány veslařské závody, které přerovští veslaři ve všech čtyřech vypsaných disciplínách překvapivě, ale zaslouženě vyhráli, přestože za veslem soupeře seděli zkušení veslaři včetně tehdejšího reprezentanta ČSR Machalíčka. Veslařské závody, navštěvované početným obecenstvem, se staly velmi dobrou propagací závodního veslování v Přerově, neboť způsobily příliv zejména mládeže do oddílu. Pro samotné veslaře znamenal úspěch dodání sebedůvěry a další vzpruhy pro intenzivnější přípravu. Kvalitnější příprava na lodi pro blížící se závod Slovanského sokolstva při Všesokolském sletu v roce 1938 nutně vyžadovala zakoupení vlastní gigové lodi. Po projednání s výborem Jednoty Sokol došlo k zakoupení gigové čtyřky za 7 000 Kč – pokřtěné Haná. Uvedený závod předcházela poctivá zimní příprava v tělocvičně a tvrdý, každodenní trénink na vodě od časného jara a uplatňovaný již v této době často dvoufázově. Výsledek přípravy se projevil v samotném závodě gigových čtyřek, kde přerovská čtyřka v sestavě Provázek, Zapadlo, Skopal Fr. a Široký s kormidelníkem Michno silně obsazený závod vyhrála před čtyřkou z Jugoslávie.

Velký úspěch, dosažený čtyřkou mužů, podnítil vedení k postupnému přechodu již vycvičených družstev z gigové lodi na závodní loď se záměrem prověřit své síly s nejvýkonostnějšími veslaři. Navíc dolehl na oddíl další naléhavý úkol – přemístění loděnice, který byl vynucen obdržením příkazu k provedení likvidace loděnice a uvolnění pronajatého pozemku pro výstavbu nového obytného domu. Na jaře roku 1939 byla svépomocí vybudována podezdívka na pozemku za železničním mostem pro novou loděnici. Dřevěná loděnice, vybudovaná v roce 1933, byla rozebrána a o pět metrů prodloužena. Pod celou loděnicí byl zhotovena dřevěná podlaha. Vzhledem ke zvětšujícímu se lodnímu parku a počtu členů oddílu byla postavena loděnice podstatně větších rozměrů. Později byl proveden betonový chodník od loděnice směrem k poměrně velkému přístavišti lodí. Všechny uvedené náročné akce oddílu byly provedeny s velkým porozuměním členů současně s prováděním intenzivního tréninku na lodích.

Veslařská sezóna na vodě tradičně začínala slibem všech závodníků, kteří se svým podpisem zavázali k dodržování předepsané životosprávy, k poctivé přípravě včetně dochízky na trénink, k dobrému chování v kolektivu loděnice i na lodi apod. Po slibu následovala slavnostní projížďka všech lodí a družstev po Bečvě, pořádaná společně s kanoisty oddílu a se členy Veslařského klubu. Na ukončení sezóny, kdy byli závodníci zproštěni dobrovolně převzatých regulí veslaře-závodníka, byl pořádán družný večírek “Veslařská žaba”.

Na začátek

40. léta

Na následujících veslařských závodech v Přerově roku 1939 za účasti všech moravských Veslařských klubů, kterým předcházel slavnostní ceremoniál křtu nových lodí včetně závodní čtyřky, dosahuje prvního cenného vítězství čtyřka žen. Po příchodu zkušeného trenéra L. Seidelmanna do oddílu dochází ke zlepšení metodiky a náplně zavedeného veslařského tréninku. Roku 1940 se stává v historii oddílu nejúspěšnějším pokud se týká závodní činnosti, neboť téměř ze všech závodů se veslaři vrací vítězně. Nadšení přerovských veslařů pro svůj sport bylo obrovské, dokonce z vlastních prostředků upsali deset půjček c celkové výši 11 000 Kč, které již nebyly vráceny a zakoupili závodní čtyřku, ježto řady veslařů se stále rozrůstaly.

Bohužel období velkého rozmachu veslování v Přerově bylo právě v období kruté fašistické okupace. Počátkem roku 1941 dochází k násilnému rozpouštění tělovýchovné organizace Sokol. Veslařský oddíl využívá možnosti, dané současným členstvím ve Svazu veslařů, podpořené tím, že na závodech vystupoval pod názvem přerovští veslaři. Členství ve Svazu veslařů si vynutilo tehdejší ustanovení, že závodů, pořádaných veslařskými kluby, se mohou zúčastnit pouze kluby, organizované ve svazu veslařů. Sokolských veslařských oddílů byl jen malý počet. Oddíl zůstává proto v tomto truchlivém období českého národa v činnosti a dokonce organizačně zajišťuje třídenní kurs pro cvičitele veslování za účasti 100 frekventantů ze všech moravských klubů. Na základě písemných a fotografických materiálů, předložených gestapem vedoucímu oddílu Josefu Zapadlovi při jeho výslechu, byl oddíl v květnu 1941 zrušen. Předložené materiály potvrzovaly skutečnost, že oddíl byl začleněn do Jednoty Sokol. Těsně před násilným uzavřením loděnice se podařilo uchovat nejcennější lodě u Františka Skopala pod záminkou, že nejen nová závodní čtyřka je soukromým majetkem, ale i další lodě.

Členové oddílu v té době jezdili do okolních veslařských klubů ověřit si prvky veslování. Pořádali turistické zájezdy na soukromých lodích za účelem zachování pospolitosti kolektivu. Zkušenější veslaři pomáhali ve cvičitelské práci začínajícím veslařům v Olomouci a Kojetíně. Škody, způsobené "hospodařením" členů Hitlerjungend v loděnici v době zrušení činnosti našeho oddílu, byly znásobeny detonací železničního mostu těsně před vstupem Sovětské armády do Přerova. Jen díky statečné paní Pánkové, manželce správce povodí Bečvy, která odstranila nálože z celého prvního dílu mostu okamžitě po jeho opuštění německými strážemi, nedošlo k úplné likvidaci loděnice.

Veslaři se po osvobození ČSR pustili znovu a s chutí do práce. Nejenže opravili značně zničenou dřevěnou loděnici, ale navíc ji brigádnicky rozšířili o zděnou přístavbu klubovny, šaten a sociálního zařízení. Zabývali se současně i sportovní činností za velmi stížených podmínek na vodě. V té době byly opravovány zničené mosty ustupujícím německým vojskem a sjízdné úseky pro lodě byli velmi krátké. Přes uvedené potíže získává na Všesokolském sletě v roce 1948 čtyřka mužů s kormidelníkem v silné konkurenci velmi čestné druhé místo. Po roce 1948, kdy byla sjednocena tělovýchova, sloučili se s veslařským oddílem Jednoty Sokol Vodáci Klubu českých turistů za vedení Vojtěch Tlapy, dědici dřívějšího veslařského klubu, kteří měli loděnici v místech nynějších jeslí u rybníka. V období 1948 až 1951 získala pod vedením trenérů Slavomíra Tůmy a Bohumíra Sochora dobro úroveň družstva dorostenek a zejména dorostenců. Tato dosáhla řady cenných vítězství především v disciplině gigové osmy starších dorostenců v sestavě Rozsypálek, Hlavačka, Navrátil, Malý Radomír, Dreiseitl, Němec, Vaško, Horáček Jiří, kormidelník Slavomír Tůma.

Na začátek

50. léta

Po organizačním přičlenění Jednoty k závodu Přerovské strojírny dochází v roce 1952 na základě rozhodnutí veslařského oddílu k rozdělení na veslařský a kanoistický. Výbor veslařského oddílu pověřil vedením kanoistického oddílu Jana Vysloužila a vedením kanoistického výcviku Drahomíra Popa. Počínaje uvedeným rokem se věnuje veslařský oddíl pouze závodní veslařské činnosti. V období 1952-53 získala největší sportovní úspěchy oddílu čtyřka žen pod vedením trenéra Oldřich Širokého. Dosáhla nejprve titul Přeborník ČSR II.třídy a o rok později se staly mistryněmi ČSR I.třídy v sestavě Rozsypálková, Davidová, Opialová, Inderková, kormidelnice Anna Široká. Tato čtyřka byla zařazena do reprezentačního družstva ČSR a úspěšně hájila znak naší vlasti i na závodech v zahraničí. Rovněž čtyřka mužů dosahovala v této době na závodech II.třídy velmi dobrých výsledků.

V následujícím období intenzivní přípravy družstev dorostu pro závody získala v roce 1957 osma mladších dorostenek pod vedením Františka Bulanta, později Josefa Zapadlo, titul přeborníka ČSR v sestavě Mücková, Palatová, Zapadlová Zdenka, Böhmová, Hrudníková, Ungermanová, Bednářová, Bělůnková, kormidelnice Hana Široká. V témže roce byli dorostenci našeho oddílu do krajského družstva a vybojovali Pohár dorostu ČSR. Odchovanci našeho oddílu Jiří Horáček a Karel Strycharski po odchodu na vojnu byli zařazeni do veslařských družstev ÚDA Praha a Dukla Terezín, kde získali řadu přebornických titulů a úspěšně reprezentovali ČSR na četných zahraničních regatách. V roce 1958 dosahuje čtyřka žen Machálková, Bartošková, Janovská, Linhartová, kormidelnice Han Široká, trenér Oldřich Široký, v závodě osmy žen ve společenství s Lokomotivou Olomouc titul přeborníka ČSR II.třídy. Tato čtyřka žen dosahovala velmi dobrých výsledků na závodech I.třídy a na mistrovství ČSR v roce 1959 se umístila na třetím místě. Rovněž muži v závodech II. třídy dosahovali dobrých výsledků se vzestupnou tendencí. Stále narůstající výkon rovněž vykazovala Věra Janovská při pravidelném a usilovném tréninku. Po přechodu na párové veslování dosáhla v roce 1962 ve skifu titul Přeborník ČSSR II.třídy. K němu připojila vynikající druhé místo na mistrovství ČSSR ve skifu a dvojskifu ve společenství s Janou Smílkovou z Uherského Hradiště a to v době, kdy na vodě kralovala mistryně Evropy Alena Postlová - Kvasilová. Věra Janovská každodenně dojížděla do Olomouce, kde na Palackého univerzitě úspěšně studovala lékařskou fakultu.

Na začátek

60. léta

Na tradičně dobrou úroveň veslování dorostu a žen v Přerově navázala v roce 1964 čtyřka mladších dorostenek. Za vedení Blanky Kavanové, později Josefa Zapadlo, získala titul přeborníka ČSSR v sestavě Růžičková, Koblížková, Hrubíčková Hana, Hradilová, kormidelnice Jarka Široká. V následujícím roce 1965 se stávají přerovské starší dorostenky nejúspěšnějším družstvem ČSSR. Získávají nejvyšší metu Přeborník ČSSR družstev staršího dorostu v soutěži na skifu, dvojskifu, čtyřce a osmě s kormidelníkem. Na vynikajícím úspěchu se mimo uvedené přebornické čtyřky mladších dorostenek z roku 1964 podílely Slámová, Hrubíčková Marie, Tomšů Blanka, Halatová, Motlová Anna, Šilhavá, Mikesková, kormidelnice Grošková. I v následujícím roce dosáhli starší dorostenky řady velmi dobrých výsledků i když přebornický titul ve čtyřkách jim jen těsně unikl.

Na začátek

Nová loděnice

Vedení veslařského oddílu si bylo již v r. 1945 vědomo, že ve státních prostorách loděnice nelze dosáhnout podstatnějšího rozšíření členské základny a zlepšení podmínek pro výcvik. Iniciátorem všech akcí, které směřovaly k výstavbě nové loděnice, umožňující provádět veslařskou celoroční namáhavou přípravu centralizovaně v jedné budově, byl zakládající člen oddílu, úspěšný závodník, jeho dlouholetý předseda a vedoucí trenérského sboru Josef Zapadlo. Je nositelem Veřejného uznání za zásluhy o rozvoj čs. tělovýchovy I.stupně. Jeho neutuchající nadšení pro sport, zejména veslařství, snaha získat mládež k maximálnímu využití volného času v kolektivním, řádně organizovaném a kontrolovaném odvětví sportu, ho stále vedlo k postupnému rozšiřování členské základny a ke zlepšování podmínek pro provozování veslařského sportu. Za svého dlouholetého a vysoce plodného sportovního údobí a to jak Sokola, kanoisty, veslaře, tak i  funkcionáře pracuje téměř ve všech orgánech ČSTV, ve výboru TJ Spartak Přerovské strojírny, oblastním výboru ČSTV, až po zastávání funkce místopředsedy Československého svazu veslařů. Josef Zapadlo se rozhodujícím způsobem podílí na výstavbě v pořadí již čtvrté loděnice v období existence veslování v Přerově, jejichž úroveň odpovídala současným potřebám rozvoje sportu a zejména také finančním možnostem.

Až urychlené rozšiřování Chemických závodů v Přerově, zahrnující pro novou výstavbu rovněž pozemek loděnice včetně obou loděnic, si vynutilo provést zásadní rozhodnutím, zda veslařský a kanoistický oddíl likvidovat, nebo zajistit podmínky pro výstavbu loděnice. Když navíc následovalo zakázání sportovní činnosti okresním hygienikem ve zdravotně závadném prostředí v těsné blízkosti Chemických závodů, dochází k intenzivnímu jednání veslařského oddílu. Byl zastoupen Josefem Zapadlo a za účinné podpory TJ Spartak Přerovské strojírny v zastoupení předsedy Františka Pivody, Přerovských strojíren, zastoupených podnikovým ředitelem Stanislavem Přikrylem s MNV v Přerově a zástupci Chemických závodů. Na základě společných jednání se Chemické závody zavázaly vzhledem k  přerušení činnosti veslařského a kanoistického oddílu k uvolnění částky 400 tisíc Kčs na stavbu nové loděnice a k uhrazení nákladů za stavební dokumentaci. MNV povolil zařazení výstavby loděnice do Akce Z. Na základě poskytnutí záruky podnikovým ředitelem Stanislavem Přikrylem, že stavba loděnice nebude jen započata, ale i dle plánovaných termínů dokončena. Na základě vypracovaných alternativních návrhů umístění loděnice, kterých s ohledem na stav vody v Bečvě a bezpečný příchod k ní s rozměrnými loďmi není mnoho, rozhodl MNV s konečnou platností umístit stavbu do parku v ul. Petra Bezruče a to v souladu s perspektivními plány zástavby města Přerova.

Koncem roku 1966 dochází k předběžnému schválení stavby loděnice, kterého veslařský oddíl okamžitě využívá k organizování brigády na těžbu a dovoz 50 m3 tyčoviny z polesí Kozlov a předzásobení stavebním materiálem. Po 22letém úsilí veslařského oddílu se dne 17.července 1967 splňuje první etapa převzatého velkého úkolu povolení stavby loděnice. Veslařský oddíl okamžitě brigádnicky provádí přípravu staveniště, staví skladiště včetně pomocných provozů a časově těsně následuje výkop základů pro stavbu za velmi ztížených podmínek při stálém sesuvu štěrkového nánosu.

Koncem roku 1966 dochází k předběžnému schválení stavby loděnice, kterého veslařský oddíl okamžitě využívá k organizování brigády na těžbu a odvoz 50 m3 tyčoviny z polesí Kozlov a k předzásobení stavebním materiálem. Po 22 letém úsílí veslařského oddílu se dne 17. července 1967 splňuje první etapa převzatého velkého úkolu povolení stavby loděnice. Veslařský oddíl okamžitě brigádnicky provádí přípravu staveniště, staví skladiště včetně pomocných provozů a časově těsně následuje výkop základů pro stavbu za velmi ztížených podmínek při stálém sesuvu štěrkového nánosu.

Výbor veslařského oddílu, který i v době maximálního vypětí při zajišťování stavby loděnice po stránce odborné, organizační i plnění pracovních povinností, stále udržoval sportovní a závodní činnost oddílu, pracoval ve složení : Vladimír Kadala, Josef Zapadlo, Miloslav Paukert, Karel Kreislík, Slavomír Tůma, Ladislav Fárek, František Pavlík, Ivan Dorazil, František Malý, Antonín Bednařík, Oldřich Kohoutek a Jar. Široká. Hrubá stavba loděnice byla ukončena do konce roku 1968 s následujícím rozčleněním:

a) suterén : kotelna, uhelna, prádelna, sušárna

b) přízemí : dvě loděnice veslařů, dílna pro opravu lodí, dva veslařské bazény pro párové i nepárové veslování, loděnice          kanoistů, kanoistický cvičný bazén, sociální zařízení, sauna se šatnou, bazénem, sprchami a odpočívárnou.

c) I.poschodí: tělocvična o rozměrech 13x18 m s nářaďovnou, společenská místnost 6x13 m, dvoupokojový byt správce loděnice, klubovna veslařů a kanoistů, místnost pro lékaře, šatny mužů a žen s vlastní umývárnou, sociální zařízení, otevřená terasa 5,5x21 m a nad společenskou místností půda. Loděnice hodnotou díla dodavatelským způsobem představuje částku podstatně vyšší než 3 000 000 Kč, skutečná částka, vynaložená na stavbu podle stávajících podkladů nedosahuje 2 000 000 Kč.

Výstavba nové loděnice s předpokládanou kapacitou každodenního tréninku 200 veslařů a kanoistů ve své době představovala svým rozsahem a centralizováním všech forem veslařského a kanoistického výcviku do jedné budovy jednu z největších a nejmodernějších loděnic v ČSSR a největší ukončené sportovní zařízení, provedené v akci Z na celém okrese Přerov od roku 1945. Samotní veslaři za stavebního dozoru Aloise Kroči, zakládajícího člena veslařského oddílu, odpracovali brigádnicky (mimo své zaměstnání) na stavbě v době zpracování historie veslování před ukončením všech stavebních prací přes 30 000 hodin. Z uvedeného celkového počtu hodin odpracoval brigádnicky Josef Zapadlo, vedoucí stavby a předseda stavební komise veslařského oddílu, přes 4 000 hodin. Téměř 3 000 hodin odpracoval člen výboru a zástupce vedoucího stavby František Pavlík. Člen výboru František Malý odpracoval přes 2 000 hodin, 2 000 hodin odpracoval člen výboru Karel Kreislík a tohoto počtu hodin dosahují předseda oddílu Vladimír Kadala, hospodář oddílu Miroslav Paukert, který je účetním stavby a člen výboru Ivan Dorazil, 1 000 hodin odpracoval Jan Medek, více než 500 hodin Jaroslav Beneš, Bohuslav Koňařík, Jan Podloucký, Josef Palček, Jiří Tobiáš a Miroslav Zdráhal. Člen výboru Slavomír Tůma pohotově a plynule zajišťoval zásobování stavby materiálem a přispěl velkým podílem k dodržení plánovaných termínů stavby. Uvedené brigádnické hodiny byly převzaty ze stavebního deníku a nezahrnují spoustu dalšího času, stráveného především vedoucím stavby Josefem Zapadlo na četných jednáních při projednávání stavebních změn a osobních urgencí u dodávek materiálu apod.

I přes bezesporu vynaložené obrovské úsilí veslařského oddílu by se toto velké tělovýchovné zařízení neuskutečnilo, kdyby oddíl nenalezl pochopení a nutnou finanční pomoc u výboru TJ Spartak Přerovské strojírny. Zejména jeho předsedy Františka Pivody a hospodáře Vratislava Michálka, dále u mateřského podniku Přerovské strojírny, Chemických závodů Přerov a MěstNV Přerov, který byl investorem stavby, prováděné v akci Z. Na stavbě obětavě vypomáhali učni Přerovských strojíren a Pozemních staveb, studenti Střední průmyslové školy v Přerově a z oddílů TJ Spartak Přerovské strojírny mimo kanoistického oddílu především horolezecký oddíl a oddíl sportovní gymnastiky. Ke zdárnému ukončení stavby přispěla řada odborných kolektivů. Na příklad kolektiv projektantů, vedený s. Orálkem, pracovníci dopravního střediska, kolektiv montážníků a modelářů s vedoucím Františkem Červinkou z Přerovských strojíren, dále stolaři z ÚP závodů Přerov, pracovníci OSP Přerov a další. Z jednotlivců nutno vyzvednout záslužnou pomoc na stavbě loděnice na příklad Josefa Růžičky, Josefa Dvořáka, Aloise Čelůstky, Milana Dorazila, Vojtěcha Zapletala, Aloise Olši, Václava Nepokoje, Jana Hlaváček, Stanislava Krátkého a Xeni Škodové z vytěžovacího střediska v Přerově. Z důchodců obětavě vypomáhali Jan Hájek, Alfred Pokorný, Alois Fabián, Antonín Špit, Jaroslav Hlaváč a další. Na loděnici byly po estetické stránce uplatněny bez finanční odměny náměty na příklad akademického malíře Vladimíra Hornyáka, grafika Josefa Havelky z Olomouce, technologa Lubomíra Šimčíka. Bohužel z důvodů zachování zmíněné již stručnosti této zprávy nelze vzpomenout celé řady dalších pracovníků, kteří se rovněž významným způsobem podíleli na úspěšném ukončení velkého díla. Veslařský oddíl jim tímto vyslovuje velký dík a uznání.

Při příležitosti uvedení členů veslařského oddílu a dalších pracovníků, kteří se zasloužili o výstavbu nové loděnice, nutno vzpomenout i dřívějších členů veslařského oddílu, kteří sice v současné době v oddíle nepracují, ale přesto oddíl na ně s vděčností vzpomíná a stále si váží jejich dlouholeté a poctivé práce pro veslařskou mládež. Z dřívějších obětavých funkcionářů oddílu nutno uvést například jeho jednatele a předsedu Karla Rosmuse, jednatele Františka Pavlíka st. a Miroslava Ferta, hospodáře Ladislava Polydora, Františka Skopala ml., dále úspěšné trenéry veslování Oldřicha Širokého, Bohumíra Sochora, Antonína Zavadila, Františka Bulanta, Ferdinanda Michno, trenérky a kormidelnice Annu a Hanu Širokou, Blanku Kavanovou a celou řadu dalších, kteří v určitém období téměř 40letého trvání oddílu napomáhali jeho rozvoji.

S hlubokým zármutkem a dojetím rovněž vzpomínáme členů veslařského oddílu, kteří nejsou již mezi námi a nebudou moci zhodnotit naše společné dílo. Stále si uchováváme světlou vzpomínku na zemřelé členy veslařského oddílu, jejichž odchod znamenal pro oddíl velkou ztrátu. Jsou to Josef Zapadlo, František Skopal st., Věra Cibulková, Miroslav Hanzlík, Rostislav Horáček, Josef Kopal, František Mádle, Jan Sekera a Vilém Sivý. Jejich záslužné a obětavé práce pro rozvoj veslařského sportu v Přerově nikdy nezapomeneme!

(výše uvedenou Historii veslování v Přerově sestavil Miloslav Paukert na základě zápisů veslařského oddílu a písemných neb vyprávěných vzpomínek Josefa Zapadlo, Oldřicha Kohoutka, Vladimíra Kadaly a Josefa Přidala.)

Na začátek

70. léta

Toto období začíná prakticky otevřením nové loděnice v září 1970, která byla v té době jednoznačně nejmodernějším zařízením své kategorie v celém Československu. Její součástí se stalo vybavení (vlastní tělocvična, posilovna, sauna, dílna na opravu lodě a další), které nám záviděla většina a to nejen veslařských oddílů. Navíc se jednalo o první stavbu sportovního zařízení tohoto rozsahu v akci „ Z „ na celém přerovském okrese. Velkým pomocníkem a vlastně i garantem této akce bylo hlavně vedení Přerovských strojíren. Tento úspěch prakticky odstartoval další akce podobného charakteru a to nejen v Přerově. Jediným negativem tohoto období bylo to, že členská základna se po dobu stavby hodně snížila a to jak v kategoriích závodníků, tak i mezi funkcionáři.

V této době, po otevření nové loděnice, pracoval výbor oddílu pod vedením předsedy p. Slavomíra Tůmy a jeho dalšími členy byli Pepan Zapadlo, Miloš Paukert, Vladimír Kadala, Karel Krejslík, Antonín Bednařík, Ivan Dorazil, Ladislav Fárek, Ivan Dorazil. V průběhu dalších let výbor doplnili a nahradili členy, kteří ukončili svou činnost ve výboru oddílu p. František Pavlík, Jan Závodný, Oleg Široký, Jan Hradil, Jiří Kozák.

Největším problémem tohoto období se ukázal katastrofálního nedostatku trenérů. V této době byl proveden velký nábor a na nové podmínky zareagovalo velké množství nových veslařských adeptů. A tehdy trénovali v celém oddíle prakticky jen dva trenéři. Byli to Ladislav Fárek a Ivan Dorazil, který při tom ještě sám aktivně vesloval. Mnohdy se stávalo, že více než jako trenéři, fungovali jako dispečeři.
Hned první rok (1971) jsme zkušebně uspořádali po dlouhé době veslařské závody na Bečvě, které se jely jako sprinty. Pro malý zájem oddílů jsme od tohoto v dalších letech upustili. Tyto závody jsme od roku 1975 nahradili závody pro žactvo a dorost na 1 000 metrů a ty se staly nezanedbatelnou aktivitou v období 70. a 80. let jako každoroční veslařské závody v Přerově. Popularita těchto mládežnických závodů je taková, že v době největšího rozmachu (50. výročí vzniku oddílu v roce 1982) se našich závodů účastnily kluby z celé Moravy, oddíly z Čech i Slovenska. Nebyla výjimkou účast až 20 klubů. Přes nesporně skromné podmínky v oblasti závodní dráhy (pouze tři tratě a průjezd pod třemi mosty) byly tyto závody velmi oblíbené a všemi účastníky kladně hodnoceny.

Závodní družstvo v období začátku sedmdesátých let tvořili veslaři, kteří se vrátili po dostavbě, veslaři kteří závodili ještě koncem šedesátých let a někteří z nového náboru. Toto závodní družstvo se začalo účastnit závodů na Moravě a na Slovensku a ve výjimečných případech i na závodech republikového charakteru v Čechách. Tvořili jej J. Bartošek, I. Dorazil, J. Tobiáš, J. Plachý, O. Slováček, J. Jakubec, J. Medek, J. Kozák, M. Zdráhal, D. Žabička, J. Podloucký, J. Just, A. Grmela, S. Masar, P. Skácel, P. Pavlík, R. Kolář, P. Zimmermann, L. Grmela, S. Neradil, S. Hlaváč, O. Zdařil, J. Lazar, L. Horák, Z. Šustr a další. Mezi děvčaty to byly O. Horáková, M. Macháňová, J. Richterová, H. Zatloukalová, O + H. Valáškovy, J. Kobertová, K. Weiglová, M. Procházková, V. Večerková, V. Medková, D. Nezhybová, L. Ptáčková, L. Zatloukalová, R. Pavlíková R. Tůmová, J. Vykoupilová, V. Horáková. Tento kolektiv prokazoval velmi rozdílnou výkonnost. Z toho důvodu výbor oddílu rozhodl, že většina energie bude směřovat k výchově mládeže.

Proto byl požádán o navázání v trenérské činnosti p. Oleg Široký, do oddílu se vrátil jako trenér Jan Hradil, na krátkou dobu vypomáhá v trénování p. V. Horáková, trenérské činnosti se začal věnovat František Pavlík a po návratu ze základní vojenské služby se do trénování zapojili Oldřich Slováček, Jaromír Jakubec a Jiří Kozák. V rámci zimní přípravy se členové oddílu účastní lyžařských výcviků na běžkách na Ostružné. V tomto období se vykrystalizoval trenérský kolektiv, který se svými posádkami začal v mládežnických kategoriích dobývat čelní pozice v celém Československu. Mistrovství České i Československé republiky v mládežnických kategoriích byla v tomto období doslova žněmi medailí všech hodnot u těchto kategorií. Neexistovalo, abychom se z těchto závodů vraceli bez medailí. Bylo to období, kdy jsme se vraceli z Přeborů, a všichni naši závodníci si vezli medaili. V té době bylo velmi oblíbené soustředění na konci prázdnin, které jsme pořádali na Těrlické přehradě u Havířova. O jeho prospěšnosti svědčily každoroční výsledky, kde jsme v republikovém měření se blížili první desítce oddílů.

Nejznámějšími závodníky této doby byli např. L. Zdráhal, A. Pumprla, J. Žamboch, M. Vávra, Z. Kubín, J. Mačák, I. Pavel, J. Mrázek, J. Ludík, M. Krč, J. Navrátil, J. Bouchal, Z. Knittel, Z. Willman, P. Horák, V. Studýnka, M. Horák, L. Fiala, R. Ondruška, Z. Jančík, A. Jeřábek, P. Studýnka, L. Mackovík, V. Koutný, P. Nakládal, P. Mackovík, J. Souček, B. Czipszer, L. Mikoczi, J. Lavický, D. Pluhař, P. Hubáček, P. Štelcl, J. Ovčačík, M. Nevrla, M. Kolařík, J. Olivík a mnoho dalších.

U děvčat to byla např. J. Vykoupilová, I. Pumprlová, J. Němcová, A. Sumcová, Z. Nakládalová, O. Grygarová, J. Mišáková, A. Kotíková, O. Papežíková, D. Dostálová, J. Jakubcová, M. Hrabalová, A. Mačáková, D. Zapalačová, S. Dostálová, Z. Aujeská, P. Zapalačová, M. Mohaplová, P. Uchytilová, V. Vodárková, M. Hájková, H. Navrátilová a další.

Koncem sedmdesátých let dochází v našem oddíle k zúročení poctivé trenérské práce a naši svěřenci jsou nominováni do státní reprezentace a účastní se mezinárodních regat, soutěží DRUŽBA (soutěž bývalých socialistických států), veslařských reprezentačních víceutkání (náš oddíl v té době reprezentovali Jan Mačák, Jan Navrátil, Radek Vrbík, Ladislav Fiala, Romuald Ondruška, Zdeněk Jančík, Marcela Hrabalová, Alena Mačáková, Dagmar Zapalačová, Soňa Dostálová, Zuzana Aujeská a další). Největšího úspěchu dosáhla z této garnitury Alena Mačáková, která v roce 1980 na MS juniorů v Belgii v belgickém Hazewinklu získala na osmiveslici bronzovou medaili. V této době se projevuje konsolidace trenérského kádru a jeho výsledkem je každoroční umístění mládežnických kategorií v první desítce oddílů v celé tehdejším ČSSR. V první polovině sedmdesátých let jsou zakládána střediska vrcholového sportu (SVS) kam jsou stahování nejlepší závodníci z kategorií juniorů a dospělých. Tato střediska mají vytvořeny podmínky nesrovnatelné s oddílovou péčí ať už v oblasti materiálové, tréninkové, zdravotní péče a dalších oblastech. Proto se náš oddíl v této době zaměřil hlavně na práci s kategoriemi žactva, dorostu a juniorů. V tom období přestoupili do SVS Jan Mačák do Slavie Praha a Alena Sumcová do LS Brno.

V materiálové oblasti se postupně doplňoval lodní park o dřevěné lodě a vesla výroby NDR. Největším problémem bylo to, že náš oddíl nevlastnil konkurenceschopnou osmiveslici. Naše loď výrobek Dřevospoje Břeclav z počátku padesátých let byl tvarem i hmotností úplně někde jinde a udržován v provozuschopném stavu jen díky nesmírnému úsilí a zručnosti našeho opraváře lodí Pepana Zapadlo. Koncem sedmdesátých let se objevují první výrobky pražské firmy Technosport Praha, která začíná s výrobou laminátových lodí. Její první výrobky se v roce 1979 (žlutá čtyřka párová s kormidelníkem a žlutý skif) se objevují v lodním parku našeho oddílu. Jsou sice podstatně těžší než dřevěné lodě NDR, ale je to alespoň něco. NDR totiž v tomto období přestává závodní lodě do ČSSR dodávat. Tyto laminátové lodě jsou totiž méně náchylné k poškození. Oddíl v té době vlastnil morový člun s přívěsným motorem CRESCENT a nákladní automobil na přepravu lodí.
S přibývajícími lety dochází také k obměnám ve složení výboru (končí p. Zapadlo, Tůma, Kadala, Paukert, Krejslík, Fárek přichází Závodný, Pavlík, Hradil, Kozák), trenérů (končí, Dorazil, Fárek, Slováček, Pavlík na jejich místa přichází bývalí závodníci Šustr, Navrátil, Neradil a další). Velikou posilou v práci oddílu je příchod nového sportovního doktora do Přerova MUDr. Jana Beránka, který se okamžitě zapojuje do práce v oddíle.

Na začátek

80. léta

Výbor oddílu v této době pracuje převážně ve složení p. Závodný, Pavlík, Bednařík, Hradil, Kozák, MUDr. Beránek a tato sestava je průběžně doplňována dalšími členy. Kolektiv trenérů pracuje v sestavě Hradil, Jakubec, Kozák, Hrabalová, Kloboučková, Šustr a další. V první polovině tohoto období dochází k citelnému oslabení v trenérské oblasti, kdy z pracovních důvodů odchází do Prahy dlouholetý úspěšný trenér v kategorii děvčat Honza Hradil. Naštěstí dochází i v této oblasti k posílení kolektivu o zkušeného trenéra Pavla Dvořáka (přichází z Olomouce) a z vojny se vrací Blažej Czipszer, který okamžitě přebírá tréninkovou skupinu děvčat po J. Hradilovi. Postupně se do trenérské práce zapojuje P. Vychodil a další mladí odchovanci oddílu. Péči o lodní a ostatní materiál zajišťují hlavně p. Pavlík a Medek.

Toto období je charakterizováno rozmachem veslování v celém Československu jak po stránce sportovní, tak i po stránce materiálového zabezpečení. Jako nejvýznamnější se jeví postupná dostavba a zprovoznění umělé veslařské dráhy v Račicích. Toto zařízení bylo v té době a je při postupné modernizaci jedno z nejlepších v celé Evropě. Pro nás je jednou z mála jeho nevýhod to, že je vzdáleno cca 350 km od Přerova. To znamená, že při ukončení závodů okolo 17.00 jsme se málokdy dostávali domů před půlnocí. A navíc jsme se tím prakticky rozloučili s prostředím závodů, kde se před tím mistrovství republiky konala Třeboň, Jindřichův Hradec, Brno, Hlučín, Piešťany, Šintava a oddíly na Labi od Lysé nad Labem až po Děčín. Komfort závodního prostředí v Račicích nám ale tyto ztráty nahradil tím, že jsme mohli závodníky sledovat a povzbuzovat po celé délce závodní trati a regulérnost jednotlivých drah byla na daleko vyšším stupni.

Další novinkou bylo po mnohaletém úsilí zavedení mistrovství republiky i pro kategorii žactva. Konečně svazové orgány uznaly, že pro zpopularizování veslování a rozšíření členské základny je nutné věnovat žactvu daleko větší pozornost. Toto se našemu oddílu velmi vyplatilo, protože péči o kategorii žactva se věnoval již mnoho let před tím. Naše žactvo se každoročně umisťovalo ve svých kategoriích na předních místech v celém Československu. V mnoha případech bylo naše žactvo v celoročním hodnocení na prvním místě.

Ne zrovna nejpovedenější novinkou tohoto období byla tzv. liga, kdy se v jednorázovém závodě střetávaly celé oddíly od kategorie mladšího žactva až po kategorii dospělých. Náš oddíl byl zařazen na základě celoročního hodnocení oddílů do 2. ligy. 1. a 2. liga měly po 8 účastnících, zbytek oddílů jezdil třetí ligu. Nevýhodou tohoto systému bylo to, že nerozhodovala jen kvalita, ale ve velké míře i kvantita. Například kategorie dospělých jak mužů, tak i žen měly dvě podkategorie do 23. let a bez rozdílu věku. Při počtu disciplín v jednotlivých kategoriích se stávalo, že jsme nebyli schopni dopravit závodníky na dvoudenní závody ani dvěma autobusy. Připočítáme li k tomu náklady na ubytování na dvě noci, startovné, tak jsme byli velmi rádi, že se od tohoto systému ustoupilo a bylo vybráno několik nejvyšších závodů a body za umístění se počítaly a dodnes počítají do celoročních tabulek. Samostatnou kapitolou byla v tom původním systému přeprava lodí. Potřeba lodí na těchto závodech byla daleko větší, než na závodech klasických a tak řidiči našeho automobilu, později vleku byli skoro kaskadéři, co dokázali přepravit. Velkým posunem kupředu se v této době stává problematika lodního parku. Stávající dovozce z NDR přestal lodě dovážet a byl čím dál tím větší problém dosluhující dřevěné lodě nahradit. Výhodu měly oddíly, při nichž fungovala SVS, kde ze státních dotací byly přidělovány lodě od nejlepších světových výrobců. V této době začíná na svazu veslování fungovat dotační program, na základě něhož jsou jednotlivým oddílům přidělovány lodě od tuzemského výrobce Technosport Praha. Klíč byl v mnoha případech diskutabilní, ale byl to podstatný krok vpřed. Jeden rok byl pro celou republiku rezervován výrobě a distribuci žákovských skifů a dvojskifů. Na jeho základě bylo tehdejším vedením svazu rozhodnuto, že kategorie žactva musí závody na skifech jezdit na těchto lodích. V mnoha případech se to nedalo realizovat, protože větší starší žáci se do těchto lodí prostě nevešli. Náš oddíl z těchto dotací dostal několik skifů, dvojkových a čtyřkových lodí a vyvrcholením bylo v roce 1988 přidělení nové, toužebně očekávané osmiveslice. Lodě z tohoto dotačního programu sice kvalitou nedosahovaly úrovně lodí z výroby NDR, o lodích ostatních světových výrobců se ve srovnání ani nezmiňujeme, ale byly to lodě, které v daném okamžiku řešily náhradu dosluhujícího materiálu. Samostatným problémem byla otázka vesel. Tyto v republice nikdo nevyráběl, z NDR se pro potřeby oddílů nedovážela a tak se opravovala stávající, sháněly se vyřazené z reprezentačního parku.

Další z nových dotačních programů byl program dotace na údržbu a rozvoj veslařských zařízení. Při přidělení této dotace bylo rozhodnuto výborem oddílu o pořízení nového přívěsu na lodě a také přístavbě skladu lodí i s garáží pro nákladní automobil, který byl využíván pro přepravu lodí na regaty. Město Přerov nám na tuto akci věnovalo materiál z likvidovaného koupaliště. My jsme brigádnickou činností zajistili materiál a brigádnickou činností tuto budovu 25 x 6 metrů postavili. To v situaci, kdy jsme brigádnickou činnost neupřednostňovali před sportovním tréninkem a účastí na soutěžích. Tisíce odpracovaných hodin jak od trenérů, tak i závodníků svědčí o vztahu k oddílu i provozovanému sportu.

V neposlední řadě významným mezníkem v chodu oddílu je zřízení TSM (tréninkového střediska mládeže). Jestliže v sedmdesátých letech byla zakládána SVS (střediska vrcholového sportu), tak v těchto letech je to předstupeň SVS. V první etapě byla na Moravě zřízena dvě TSM, při oddílech, kde fungovala SVS (LS Brno, Lokomotiva Olomouc). V druhé etapě (rok 1984) bylo TSM přiděleno na základě dlouholetých velmi dobrých výsledků v kategoriích mládeže i našemu oddílu. Pro další zkvalitnění práce a výsledků našeho TSM jsme nabídli spolupráci a zřízení detašovaného pracoviště při veslařském oddíle TJ Jiskra Otrokovice. Zřízení TSM umožnilo zaměstnání profesionálního trenéra (Jiří Kozák), pořádání několika soustředění jak na vodě, tak i na lyžích a další doplnění lodního parku jak pro členy v Přerově, tak i v Otrokovicích. TSM ze svazu obdrželo pro zkvalitnění tréninku vyřazený motorový člun s motorem CRESCENT 45 včetně dotace na jeho provoz. O práci a úrovni TSM svědčí to, že na každoročním testovacím srazu jsme z deseti TSM, které v celé České republice působily, jsme nikdy neskončili hůře než na 4. místě. Nejlepší z členů TSM postoupili do SVS v Brně i v Praze.

Závodní družstvo a na úspěchy posádek sedmdesátých let doplnili a končící závodníky doplnili hlavně tito veslaři: L. Tůma, R. Vondrák, V. Slavík, T. Čejna, I. Janulík, R. Šolc, V. Štefan, K. Kočíř, M. Hradil, S. Navrátil, D. Kaucký, P. Kuna, P. Gerhát, P. Vychodil, J. Úlehla, J. Cibulec, R. Školoudík, T. Pokorný, D. Fellner, R. Havelka, O. Šlechta, J. Olejník, L. Kořínek, J. Juřík, M. Klimek, J. Přidal, J. Neradil, M. Olejník, P. Navrátil, V. Vávra, J. Pavlík, T. Kohout, T. Maňák, K. Odložilík, P. Jelínek, P. Chytil, A. Mucha, J. Oslanec, M. Uvíra, L. Rákos, P. Hutečka a mnoho dalších. U děvčat to byla v tomto období hlavně: H. Navrátilová, Z. Fárková , E. Taiblová, L. Janebová, L. Olivíková, M. Kozáčková, I. Beránková, E. Kloboučková, I. Kominíková, I. Bittnerová, R. Taiblová, A. Hájková, J. Kaucká, K. Hradilová, M. Růžičková, B. Benešová, M. Smetanová, J. Dočkalová, R. Kubíčková, M. Majerová, R. Odložilíková,Y. Schneiderová, L. Coufalová, L. Chytilová, R. Coufalová, M. Řeháčková, P. Kolářová, P. Cahlíková, M. Šťastná, I. Perutková a mnoho dalších.

Většina těchto závodníků dovezla medaile různých hodnot z republikových přeborů. Nejdál ze všech to po přestupech do SVS dotáhli H. Navrátilová, Z. Fárková, E. Taiblová a P. Chytil. Tito závodníci jako členové SVS byli pravidelnými členy reprezentačních výběrů a účastnili se mezinárodních závodů po celé Evropě od mezinárodních regat až po mistrovství světa příslušných věkových kategorií. Skoro všichni tito závodníci dosáhli největších úspěchů v mládežnických kategoriích. Za největší úspěch se dá kromě jiných úspěchů považovat medailové umístění posádky 8 juniorů (svěřenců trenérů Dvořáka a Jakubce), která jako jediná čistě oddílová posádka, jediná na lodi tuzemské výroby dosáhla tohoto úspěch mezi posádkami SVS. Posádka jezdila v sestavě O. Šlechta, J. Olejník, L. Kořínek, R. Havelka, M. Klimek, J. Juřík, J. Přidal, J. Neradil. Kapitolou samou pro sebe jsou závodníci P. Kuna, P. Gerhát, P. Vychodil. Tito zvítězili na mistrovství republiky mužů v kategoriích skif a dvojskif mužů lehkých vah.

Na začátek

90. léta

Společenské změny, které přinesl přelomový rok 1989, citelně zasáhly vývoj všech sportovních odvětví. Nová doba přinesla do života nás všech věci, na které jsme nebyli zvyklí. Bohužel pro sport začíná jedno z nejtěžších období v moderních dějinách. Financování a podpora sportu nebyly dlouhá léta politickou garniturou řešeny. Také přichází postupný útlum činnosti hlavního mecenáše – Přerovských strojíren. Sportovní činnost klubu je až do roku 1997 zastřešována TJ Spartak PS. Je to období, kdy ještě na provoz loděnice přichází aspoň nějaká malá část dotací a tak díky F. Pavlíkovi, jež je správcem loděnice, je budova loděnice řádně udržována. V první polovině devadesátých let působí jako trenéři J. Kozák, L. Chytilová, I. Bittnerová, P. Gerhát, Z. Fárková, P. Nakládal, P. Vychodil a částečně „Kuba“ Jakubec. Postupně se vytrácí aktivita funkcionářů i trenérů. Ještě v roce 1990 získali veslaři 10 medailí na Přeboru České republiky, z toho dvě zlaté a to netradičně muži v nově vzniklé kategorii lehkých vah – P. Kuna na skifu a P. Gerhát s P. Vychodilem na dvojskifu. Z „velké republiky“ – Přeboru tehdejší České a Slovenské Federativní republiky - veslaři přivezli dvě bronzové medaile a to Z. Fárková a A. Mačáková na čtyřce žen a starší žáci P. Chytil, L. Rákos, A. Mucha, P. Bártek s kormidelníkem J. Pavlíkem z párové čtyřky.

Pokles klubové aktivity se projevuje i na výsledcích. Ojedinělá jsou medailová umístění na vrcholných republikových soutěžích. Na mistrovské tituly v letech 1991-1995 dosáhl pouze P. Hutečka, P. Burdíková, M. Luxová, M. Šťastná a I. Perutková. Dvě Petry - Kolářová a Cahlíková - které trénoval Petr Gerhát a později Zuzana Fárková, byly v roce 1993 trojnásobné stříbrné medailistky z dorostenecké republiky (svojka, čtyřka a osma) a byly zařazeny i do širšího reprezentačního výběru. Za zmínku ještě stojí čtyřka chlapců A. Ruda, P. Kubálek, D. Kubánek, J. Trnka. Výsledková mizérie vyvrcholila v roce 1996. V tomto roce počet startujících posádek klesl na minimum a z vrcholných republikových mistrovských soutěží nebyla přivezena žádná medaile.

Zlomovým okamžikem pro další léta byl návrat René Vondráka. V době jeho příchodu (podzim 1996) v klubu působil pouze jeden trenér (Pavel Vychodil), který se staral o 6 žákovských závodníků a zbytky vyšších kategorií. Technický stav lodního materiálu byl mizerný. Díky L. Tůmovi a A. Muchovi se podařilo zprovoznit několik závodních lodích, o kterých šlo však jen s dávkou fantazie říci, že to jsou lodě závodní.

V roce 1997 klub reprezentuje na Mistrovství ČR 6 závodníků. Zlaté medaile získávají starší žáci na párové čtyřce (O. Slezák, M. Juříček, P. Špaček, P. Hradil, korm. V. Potůček), stříbrnou medaili na skifu vybojovala mladší žačka L. Chlebovská. Jen kousek od medaile končí mladší žák A. Caletka. Pro klub jsou tyto výsledky velkou vzpruhou. Ve stejném roce byly poprvé vyhlášeny ankety pro nejlepší klubové posádky, které se staly tradicí. Anket bylo zrovna tolik, kolik bylo v klubu závodníků, ale na tom dnes již nesejde. POSÁDKOU ROKU se stala zmiňovaná posádka párové čtyřky starších žáků, VESLAŘEM ROKU se stal Martin Juříček, PŘEKVAPENÍM ROKU Adam Caletka a OBJEVEM ROKU Lucie Chlebovská.

Rok 1997 nebyl jen rokem dílčích úspěchů. Datum 7. 7. 1997 vstoupil do historie klubu dvojím způsobem. Je to den, kdy Přerov zasáhly gigantické povodně. Vodou z Bečvy bylo zasaženo přízemí loděnice. Zatopena byla sauna, posilovna, sklady lodí, výcvikové bazénky, kotelna, garáže a další prostory. Došlo k poškození osmiveslice, 3 dětské veslice (Trabanty) byly nenávratně zničeny. Přívěs na lodě zachránil Jarda Pavlík, který ho prozřetelně lanem přivázal ke stromu. Zázrakem neuplavalo veslařské molo, kanoisté tolik štěstí neměli a o molo přišli. Je až neuvěřitelné, že se na podzim tohoto roku konala setkání k 65. výročí založení klubu. Na opětovném zprovoznění loděnice měl velkou zásluhu správce Franta Pavlik s manželkou.

Podruhé je datum 7. 7. 1997 významné z toho důvodu, že k tomuto datu bylo v krajském rejstříku zaregistrováno občanské sdružení Veslařský klub Přerov. Tento subjekt byl založen za účelem podpory přerovského veslování. Zakládající členové (Vondrák, Vychodil, Šťastná) nemohli předvídat, že v blízké době přejde sportovní činnost oddílu veslování TJ Spartak PS na Veslařský klub Přerov.

Ještě v roce 1998 závodí přerovští veslaři pod hlavičku TJ Spartak PS. Ze žákovského Mistrovství ČR přiváží medaile L. Chlebovská a P. Patala. Počet mládežnických závodníků se rozšířil na počet 15. Bohužel se začíná v tomto období projevovat fakt, že od roku 1990 nebyl pořízen žádný nový veslařský materiál. Lodě i vesla jsou zastaralé. Většina ostatních klubů v závodech používá nová vesla z moderních materiálů. Na podzim 1998 přichází zlomový okamžik. Bankovní účty TJ Spartak PS jsou zatíženy exekucemi. Veslaři takto nemají finanční prostředky, aby se mohli zúčastnit podzimních regat. Je rozhodnuto, že sportovní činnost je okamžitě převedena na Veslařský klub Přerov, který se tak nově finančně podílí na činnost přerovských veslařů. Zároveň však veslaři zůstávají i v řadách TJ Spartak PS. Tato jednota vlastní objekt loděnice, molo, přívěs, autobus a také veškerý sportovní materiál. Z prostředků VK Přerov jsou do budoucna financovány i opravy té části majetku TJ, kterou veslaři používají. Autorem loga VK Přerov je bývalý veslař Broněk Smýkal.

Finanční situace je v roce 1999 nadále tíživá. Účast na závodech je zajišťována s velkými obtížemi. S dopravou nezištně pomáhá VK Perun Ostrava, jehož autobusem se přerovští závodníci dopravují na závody. Nová moderní vesla jsou pořízena z prostředků, které byly získány brigádnickou činnosti a z darů soukromých osob. Pozitivem je příchod nových trenérů (Aleš Ruda, Luděk Kořínek). Luděk Kořínek dosahuje fantastického trenérského úspěchu. Jím trénovaná posádka osmy dorostenců (O. Slezák, M. Juříček, V. Klakurka, P. Hradil, J. Pospíšil) ve společenství s Břeclaví získává mistrovský titul. Neméně úspěšný je i Aleš Ruda, který se začal věnovat žactvu. Pod jeho vedením na MČR žactva získávají stříbrné medaile V. Klakurka, J. Rebič, L. Holemý, bronzové medaile P. Kratochvíl a P. Basel. Důležitým prvkem ve fungování klubu se stávají rodiče. Finančně pomáhá rodina Hradilova a Pospíšilova. Pan Hradil hradí generální opravu plováků od mola. Do budoucna je také podporou brigáda v zemědělství, kterou v Troubkách domlouvá pan Kratochvíl. Na troubeckých polích v budoucnu uvidíme velký počet úspěšných veslařů. Finančně pomáhá i Jiří Olivík, který financuje pronájem stolařské dílny, ve které jsou lodě opravovány Tondou Muchou.

Na podzim roku 1999 přichází z Olomouce teprve patnáctiletá nadějná veslařka Barbora Vařeková, kterou do Přerova vozí za tréninky její rodiče. Je to další zlomový okamžik pro přerovské veslování. Díky úspěšnému podnikání dotují manželé Vařekovi chod klubu významnými částkami. Urychlují tak oživení klubové činnosti a v budoucnu se nejen finančně podílí na celé řadě nákupů sportovního materiálu (vesla, lodě, trenažéry). Díky jejich pomoci jsou zprovozněny párové bazénky, opravena zídka přístaviště a soukromými vozy zajišťují dopravu lodí na regaty i soustředění.

Rok 2000 je rokem, od kterého si přerovské veslování zvyká na četné úspěchy na poli sportovním. V tomto roce je získáno na MČR 5 titulů, přičemž na čtyřech z nich se podílí sestry Barbora a Gabriela Vařekovy. Neopakovatelný je trenérský úspěch Aleše Rudy. Aleš je trenérem 3 mistrovských posádek: párové čtyřky starších žáků (P. Kratochvíl, V. Čabla, J. Kolář, J. Horký, korm. V. Klakurka) a starších žaček (G. Vařeková, L. Chlebovská, B. Haluzíková, L. Nevrlová, korm. V. Klakurka) a také dvojskifu starších žaček (G. Vařeková, L. Chlebovská). Zejména double na párových čtyřkách staršího žactva nemá obdoby ani v historii českého veslování! Úspěšnou sezónu korunuje účast Barbory Vařekové na Mistrovství světa juniorů, kde v posádce párové čtyřky obsadí celkové 6. pořadí. Díky uvedeným úspěchům klub obsazuje v celkovém hodnocení Českého poháru 11. místo, přičemž v roce 1996 to bylo ještě až 30. místo.

Veslař roku: 1997 – Martin Juříček, 1998 – Lucie Chlebovská, 1999 – Ondřej Slezák

Posádka roku: 1997 – Slezák, Juříček, Špaček, Hradil, Potůček, 1998 – Klakurka ml., Patala, Kolář, Kozák, Kratochvíl, 1999 – Slezák, Juříček, Klakurka st., Hradil, Pospíšil, Klesnil, Potůček

Překvapení roku: 1997 – Adam Caletka, 1998 – Pavel Patala, 1999 – Petr Basel

Objev roku: 1997 – Lucie Chlebovská, 1998 – Pavel Kratochvíl, 1999 – Jaroslav Rebič

V historii přerovského veslování nelze opomenout dlouholetého člena Ondřeje Šenka. Jeho ambicí nikdy nebylo být vůdčí osobností, ale je to pro loděnici osoba nepostradatelná. Nicméně „Čenda“ je osobou, která každodenně dochází do loděnice a je někdy větším a někdy menším pomocníkem.

Na začátek

2000 - 2010

Nové tisíciletí přináší do řad veslařů smutek. Po těžké nemoci předčasně umírá dlouholetý motor přerovského veslování František Pavlík. Jeho úmrtím končí i role správce loděnice, jak ji veslaři znali po dlouhá léta.

Změny nastávají i ve vedení TJ Spartak PS. Majitel loděnice se přejmenovává na TJ Spartak Přerov a v jeho čele nově působí Oleg Plšek, jež je členem kanoistického oddílu. Veslaři mají zastoupení ve vedení TJ v osobě Jiřího Součka. Práce obou zaručuje po dlouhá léta, že veslaři i kanoisté mohou bezstarostně užívat areál loděnice.

V roce 2001 je trenérské trio Ruda – Kořínek - Vychodil rozšířeno o Vladimíra Slavíka. Sestry Vařekovy jsou trénovány svým otcem. Mistryní ČR se stává na skifu v kategorii žactva G. Vařeková. Medailisty z MČR jsou B. Vařeková, M. Juříček, J. Pospíšil, P. Basel, P. Kratochvíl a nováček J. Cirbus. B. Vařeková zopakovala 6. místo na MS juniorů, tentokrát na dvojskifu. Z pohledu finančního zabezpečení klubu je významná aktivita Českého veslařského svazu, který pro nejlepší mládežnické veslaře v kategoriích dorostu a juniorů zřizuje při jednotlivých klubech Sportovní centra mládeže (SCM). Tento zdroj financování je velkým přínosem pro další materiálový rozvoj klubu. Do budoucí sportovní činnosti má dopad pořízení starší závodní čtyřveslice značky Empacher. Tato je pořízena opět za finanční pomoci Vařekových. Po jejím dovozu z německého Frankfurtu je pojmenována po zakladateli přerovského veslování „Josef Zapadlo“. Přerovským veslařům v budoucnu přinese spoustu vyhraných závodů.

Luděk Kořínek se loučí s trenérskou dráhou v roce 2002. Zůstává za ním spousta odvedené práce. Mistry ČR 2002 se stávají J. Cirbus, V. Slavík, D. Kuna, J. Březina, F. Mackovík a Vařeková Barbora. Historickým zápisem končí účast Barbory Vařekové na MS juniorů. Ta se stává v srpnu 2002 první přerovskou veslařskou, která získává titul juniorské mistryně světa a to v disciplíně párová čtyřka. Sportovní úspěch rodiny Vařekové je umocněn tím, že na stejném MSJ startuje i teprve patnáctiletá Gabriela Vařeková na osmě, která obsazuje 5. místo.

V těchto letech začíná tradice účasti na podzimní regatě v rakouském Villachu. Tato regata je jednou z největších soutěží mládežnických veslařů konaných v tomto regionu. Nezřídka se zde již v žákovských kategoriích utkávají budoucí reprezentanti svých zemí. Sportovní příprava je již pravidelně rozšířena o zimní a letní soustředění. V zimě veslaři trénují na běžkách v Jeseníkách, když jim azyl poskytuje bankovní chata na Přemyslově. V teplejších měsících se místa soustředění střídají. Nejvíce naježděných kilometrů při soustředěních mají přerovští veslaři na Sľňavě v Piešťanech a na Dyji v Břeclavi. Bohužel cyklistická soustředění jsou často poznamenávány pády a úrazy.

Po více jak deseti letech je v roce 2003 pořízena úplně nová závodní loď. Jedná se o skif značky Malewi. Jeho nákup je financován v průběhu 3 let z prostředků SCM. Nákup to byl vydařený a zároveň to byl nákup v pravou chvíli. Kromě sester Vařekových výkonnostně v juniorech exceluje Petr Basel (trenér Aleš Ruda). Ten na novém skifu získává český juniorský titul. Mistry ČR se opět stávají Gabriela a Barbora Vařekovy. Barbora je nyní mistryní ČR v ženské seniorské kategorii. Gabriela Vařeková obsazuje na MS juniorů čtvrté místo (párová čtyřka), Petr Basel je na stejném mistrovství v posádce párové čtyřky dvanáctý.

O rok později (2004) je pořízena další nová loď značky Malewi. Nyní se jedná o dvojskif. Opakovaně se mistryněmi ČR stávají sestry Vařekovy. Novou zkušeností je studium Barbory na univerzitě v Los Angeles, kde ji bylo přiděleno sportovní stipendium. Gabriela vyrovnává mezinárodní úspěch své sestry a na MS juniorů vítězí na dvojskifu.

V roce 2005 narůstá členská základna a za účelem obnovy lodního materiálu klub pořizuje z Německa starší veslice a také se v majetku klubu objevuje dvojskif značky Proliko. Překvapením nejsou mistrovské tituly sester Vařekových. Naopak překvapením při MČR je zisk zlaté medaile v závodě dvojskifu mladších žaček (M. Valentová, M. Márová, trenér R. Vondrák). Klub má více silných věkových kategoriích, kterým se daří získávat medaile při mistrovských soutěžích. Starší žáci (D. Kuna, F. Mackovík, J. Maceček, M. Vyplel, T. Vondrák), mladší žačky (M. Valentová, M. Márová, E. Vondráková, G. Olivíková), junioři (D. Zaoral, K. Sýkora), dorostenci (D. Koutný, J. Cirbus, J. Žalák, J. Březina, P. Janák). Díky silnému týmu se klub pravidelně hlásí do MČR družstev. V roce 2005 obsazuje v této soutěží 12. místo. Gabriela Vařeková vyrovnává svůj úspěch v předcházejícím roce a opakovaně se stává juniorskou mistryní světa. Dobré výsledky napříč věkovými kategoriemi jsou překvapivé i z toho důvodu, že sportovní příprava je omezena rekonstrukcí a rozšířením mostu Légií („most u elektrárny“). V důsledku této rekonstrukce také končí éra pořádání veslařských závodů na řece Bečvě. Rozšířený most již nadále neumožňuje postavit 3 závodní dráhy.

V roce 2006 se podařilo získat tři starší veslice značky Technosport ze zaniklého klubu v Napajedlích. Hodnota těchto lodí spočívala v tom, že byly velmi zachovalé a okamžitě je klub využil v přípravě žactva. Do trenérské činnosti se zapojuje Jiří Olivík, který se začíná specializovat na dívčí kategorie. Neváhá pro dopravu lodí zapůjčit svůj automobil. Do Olomouce odchází trenér Slavík a to i se svými dětmi. Zisk mistrovských titulů v podání sester Vařekových je nekonečný. Mistry ČR se také v tomto roce stávají D. Koutný, J. Žalák, P. Basel a J. Kolář. Nestor přerovského veslování L. Fárek se částečně podílí na přípravě starších žáků, kteří jsou velmi úspěšní na republikových soutěžích. Medaile ze žákovského mistrovství přivezli T. Vondrák, P. Mollin, L. Vícha a M. Vyplel. Žákům stejnými úspěchy konkurují žačky (M. Valentová, M. Márová, G. Olivíková, V. Horčičková). V dorostenecké reprezentaci na závodech CEFTA zastupují VK Přerov J. Cirbus a J. Březina a vítězí na párové čtyřce. Gabriela Vařeková přestupuje na podzim 2006 do VK Slavia Praha. Ještě před tím stihne další historické zápisy pro přerovské veslování. Soutěží již v seniorské kategorii a je členkou reprezentace. Závodí na dvojskifu s Jitkou Antošovou, se kterou již získala 2 juniorské mistrovské tituly. Na Světovém poháru v Mnichově obsazují 3. místo, vítězí na MS věkové kategorie do 23 let a seniorském MS vítězí ve finále B (7. místo). Aleš Ruda a René Vondrák jsou zástupci klubu, kteří se účastní pobytu v holandském Cuijku, který je partnerským městem Přerova. Zde se seznamují s místními veslaři a zážitkem je projížďka na zcela nové gigové párové čtyřce po řece Mass a jejími plavebními kanály. V zimním období 2005/2006 dojde k rekonstrukci přívěsu na lodě a to za přispění města Přerova. Bohužel dochází k tomu, že oje nového vleku je vyrobeno z vadného materiálu a tak dochází při návratu ze žákovského MČR k vážné dopravní nehodě. Na dálnici u Prostějova došlo ke zlomení oje a přívěs s loděmi se o nedělní půlnoci dostává shodou náhod do protisměru. Jen duchapřítomností řidiče kamionu dochází pouze ke škodám na materiálu.

Gábina Vařeková (již v barvách VK Slavia Praha) v roce 2007 opět posunuje hranice dosažených úspěchů. Opakuje vítězství na MS do 23 let, vítězí na Mistroství Evropy a 5. místem na MS seniorů získává kvalifikace pro účast na Olympijských hrách 2008. Od rodiny Vařekových to není vše. Toto období můžeme nazvat období „rodu Vařeků“. Do sportovní přípravy se zapojila třetí ze sester Vařekových (Alexandra). Pod trenérským vedením V. Vařeky a B. Vařekové vítězí na MČR párová čtyřka mladších žaček (A. Vařeková, L. Volná, A. Oščádalová, I. Zapletová). V. Vařeka začal trénovat i kategorii starších žaček. M. Valentová se pod jeho vedením stává vítězkou MČR na skifu. Počet medailí z MČR je obrovský a také seznam úspěšných závodníků je dlouhý (P. Zapletalová, M. Márová, B. Olivíková, B. Blísová, V. Mikocziová, K. Mikysková, J. Březina, J. Cirbus, J. Žalák, D. Koutný, K. Sýkora, D. Zaoral, G. Olivíková, V. Horčičková).

Rok 2008 byl rokem očekávání, jak si na Olympijských hrách v Pekingu povede Gábina Vařeková. Výsledek byl skvělý a mohl být ještě lepší, kdyby partnerka z dvojskifu Jitka Antošová neonemocněla. Naštěstí do finálové závodu s Gábinou nastoupila Mirka Knapková. Na této úrovni se však projevila nesveslovanost této posádky, takže český ženský dvojskif odjel z Pekingu s celkovým 6. pořadím.

Zvětšující se klubová členská základna a objevující se talenty a adepti reprezentace jsou problémem z hlediska kvalitního lodního materiálu. Vařekovi využívají pouze své soukromé lodě, ostatní jsou na tom hůře. Pro sezónu 2008 jsou do SCM zařazení J. CIrbus, T. Vondrák a M. Valentová. Všichni mají reprezentační ambice a cesta do reprezentace vede přes kontrolní závody a ty se konají na skifech. A v této době klub má k dispozici pouze 1 skif v odpovídající kvalitě od výrobce Malewi. Situaci řeší René Vondrák, který poskytuje finanční půjčku a klub zakoupí další 2 skify od výrobce Vajda. Mistry ČR se v této sezóně stávají M. Valentová, M. Márová, V. Horčičková, T. Vondrák a L. Vícha. Za výsledky uvedených závodníků stojí trenérská práce Pavla Dvořáka. Sportovním obojživelníkem je V. Horčičková, která je sice velmi úspěšná ve veslování, ale jejím hlavním sportem je orientační běh, kde je členkou reprezentačních výběrů. Dorostenecký reprezentant Tomáš Vondrák vítězí na dvojskifu na závodech CEFTA.

Klub v jednotlivých letech reprezentovali závodníci, kteří vzešli z jiných klubů. Začátky veslování byly pro Barboru Vařekovou spojeny s klubem v Olomouci. V roce 2009 se klub ujal dorostence Michala Plocka, jemuž zrušili registraci v Uherském Hradišti. Tento talentovaný veslař se svým trenérem zůstali bez potřebného zázemí a hlavně bez sportovní registrace. René Vondrák působil v předsednictvu ČVS ve dvou funkcích. Zastával pozici předsedy sportovně-technické komise a hlavně hájil zájmy moravských klubů v pozici místopředsedy pro Moravu. Konfliktní situaci v Uherském Hradišti řešil přijetím Michala Plocka do řad přerovských veslařů. O trénování dívčích kategorií se dělí trenéři Vařeka, Dvořák a Olivík. Někdy bohužel i napříč kategoriemi a tak přihlašování klubových posádek je leckdy složité. Portofolio lodního materiálu se v tomto roce rozšiřuje o nový skif čínského výrobce Swift racing a významný je nákup nové čtyřky pro žactvo od stejného výrobce, jejíž nákup byl spolufinancován dotací od města Přerov. Čtyřka byl slavnostně pokřtěna starostou města panem ing. Lajtochem a byla pojmenována po „rodné“ řece Bečva. V tomto roce na mistrovský titul dosahuji žačky Lucie Volná, Aneta Oščádalová a Alexandra Vařeková. Finálová závody mistrovského závodu dvojskifu starších žaček byl bitvou 2 přerovských posádek a trenérů Vařeky a Olivíka. Úspěšnější v tomto závodě byly svěřenkyně Olivíka, které získaly mistrovský titul. Na dorosteneckou reprezentaci dosahují Michaela Valentová a Monika Márová. Valentová vítězí na skifu na regatě CEFTA. Junior Tomáš Vondrák se v zimě a na jaře účastní soustředění s VK Slavia Praha. Tvrdá příprava mu zajistí místo v reprezentační osmiveslici, která je na MS osmá. K mínusům tohoto roku patří odchod velmi úspěšného trenéra Aleše Rudy z profesních A rodinných důvodů.

V roce 2010 se koná v Račicích MS juniorů. Toto je příležitost pro přerovské talentované veslaře. V závodech MSJ se představí celkem 5 přerovských veslařů. Michal Plocek, ještě věkem dorostenec, sice jen v závodě náhradníků, ale jeho chvíle a sportovní sláva teprve nastane. Z pohledu umístění nejlepšího výsledku dosahuje na osmiveslici Ivana Zapletalová (5. místo). Alexandra Vařeková bere 10. místo na párové čtyřce. Tomáš Vondrák je ve stejné disciplíně až třináctý, což je pro českou posádku velkým zklamáním. Michala Valentová je na dvojskifu sedmnáctá. Lépe se vede v dorostenecké reprezentaci. Na závodech CEFTA reprezentují A. Vařeková a I. Zapletalová, Michal Plocek je vítězný na skifu. Na národní úrovni se stávají mistry dorostenec Michal Plocek, nově objevené mladší žačky Magda Juziková, Petra Gerhátová a Sabina Patermannová, starší žačka Pavlína Zapletlová, dorostenky A. Vařeková, I. Zapletalová, A. Oščádlová, L. Volná a také junior Tomáš Vondrák. V Českém poháru i Mistrovství ČR družstev klub obsazuje 8. pořadí a v historii těchto soutěží se poprvé VK Přerov umisťuje v TOP 10. Úspěchy přerovský veslařů jsou v tomto období pozoruhodné a to také z důvodu, že Tyršův most (lávka u Sokolovny) prochází rekonstrukcí a trénink na „přerovské“ vodě je silně omezen.

V tomto desetiletí (2001 – 2010) také dochází k přesunu termínu oblíbených Žabáckých závodů. Původní listopadový termín je vystřídán termínem říjnovým. Také se poprvé na Žabáckých závodech objevuje tradiční občerstvení ve formě chlebů namazaných sádlem se škvarkami a stává se zvykem, že z domů jsou přinášeny různé druhy koláčů.

Veslař roku: 2000 - 2002 Barbora Vařeková, 2003-2006 Gabriela Vařeková, 2007 – Dalibor Koutný, 2008 a 2010 – Tomáš Vondrák, 2009 – Michaela Valentová

Posádka roku: 2000 – Vařeková G., Chlebovská, Haluzíková, Nevrlová, Pospíšilová, Klakurka ml., 2001 – Pospíšil, Juříček, Horký, 2002 – Cirbus, Březina, Mackovík, Kuna, Slavík, Tůma, 2003 – Koutný, Cirbus, Žalák, Březina, 2004 – Kuna, Cirbus, Březina, Mackovík, 2005 – Márová, Valentová, Vondráková, Olivíková, Horčičková, 2006 – Vondrák, Vyplel, Vícha, Mollin, 2007 – Vařeková A., Zapletalová I., Volná, Oščádalová, Zapletalová P., 2008 - Vařeková A., Zapletalová I., Volná, Oščádalová, 2009 – Oščádalová, Volná, 2010 – Vařeková A., Zapletalová I.

Překvapení roku: 2000 – Jiří Horký, 2001 – Gabriela Vařeková, 2002 – David Kuna, 2003 – Petr Basel, 2004 – Tomáš Vondrák, 2005 – Kuna, Mackovík, Vyplel, Maceček, 2006 – Březina, Cirbus, 2007 – Michaela Valentová, 2008 – Barbora Olivíková, 2009 – Karolína Mikysková, 2010 – Gerhátová, Juziková

Objev roku: 2000 – Gabriela Vařeková, 2001 – Jiří Cirbus, 2002 – Jakub Navrátil, 2003 – Petr Janák, 2004 – Jan Maceček, 2005 – Michal Macháč, 2006 – David Holan, 2007 – Pavlína Zapletalová, 2008 – Lucie Matyášová, 2009 – Jan Cibulec, 2010 – Sabina Patermannová

Na začátek

2010...

V posledním, zatím neúplném, desetiletí pokračuje přerovské veslování v mládežnickém trendu. Nekonfliktní klub poskytuje v roce 2010 „azyl“ při nepokojích v klubu v Uherském Hradišti Michalu Plockovi, pozdější mistru světa na skifu juniorů a mužů do 23 let. Pokračuje úspěšná generace děvčat - v roce 2011 vyhrává dorosteneckou CEFTU přerovský dvojskif A. Vařeková – I. Zapletalová, děvčata dále obsadila 1. a 2. místo na Mistrovství ČR na dlouhé dráze.

Ve výborných výsledcích pokračují A. Oščádalová a L. Volnou, k nim se přidávají další dívky: již od mladších žaček přichází parta Magdaléna Juziková, Sabina Patermannová, Petra Gerhátová, Anežka Procházková, Eliška Olivíková, Diana Neradilová, které vozí medaile ze všech závodů. V roce 2013 dokonce tato sestava pod vedením Jiřího Olivíka dokonce vítězí v kategorii juniorek v celkovém bodování Českém poháru. Vrchol Anežky se Sabinou přichází v roce 2015, kdy obě dojíždí v různých nepárových posádkách na bramborové pozici na domácím juniorském evropském šampionátu v Račicích. Magda připojuje třetí „bramboru“ a čtvrté čtvrté místo přidal Petr Pivko, oba posledně jmenovaní na párových čtyřkách. Magda je v této generaci nejvýraznější postavou – v roce 2014 je trojnásobnou dorosteneckou mistryní České republiky – na skifu, dvojskifu i párové čtyřce a po celou dorosteneckou a juniorskou kategorii je v reprezentaci. Svůj největší úspěch zaznamenává v roce 2016 na párové čtyřce – na ME juniorů dojela česká posádka s Majdou ještě čtvrtá, z Mistrovství světa z Rotterdamu ale přiváží vytouženou medaili – bronzovou.

Kluky máme také výborné - v dorostencích a juniorech máme kromě Petr Pivka také Michala Gerháta - oba veslují ještě současně v mužské kategorii, z roku 2016 mají bronzové madaile z MČR v kategorii mužů do 23 let, Pivko vyhrál v juniorech sprint ve skifu juniorů. Martin Gajdušek a Petr Nebl spolu jezdí na dvojskifu i dvojce bez kormidelníka, v dorostencích jsou v roce 2013 spolu s Pivkem a Gerhátem bronzoví na republice na párovce a Nebl s Pivkem dokonce stříbrní na dvojskifu.

Od žáků chodí veslovat veslařští synové Jan Cibulec a Martin Vychodil, v roce 2011 jsou stříbrní na párovkách mladších žáků, oba ale po dorostu končí, Cibulec ještě stihl se Šimonem Churým zvítězit na dvojce na Mistrovství republiky ve sprintu. Přibývá Jan Rezek a Vladimír Trojan, kteří v roce 2016 vítězí se Slávií na párové čtyřce juniorů. Od starších žáků vyrůstá velice úspěšná chlapecká sestava: Tomáš Šišma, Tomáš Jelínek, Vojtěch Habáň, kteří v roce 2016 získávají v dorostenecké kategorii spoustu republikový titulů a medailí jak na klasické trati, tak ve sprintu. Jsou dorosteneckými a později juniorskými reprezentanty a spolu s Davidem Mikulíkem získávají pro Přerov i zlato na Pražských Primátorkách (ve společenství s dalšími oddíly) a na Brněnské mezinárodní regatě mládeže. Přerovští dorostenci se v roce 2016 v rámci celkového bodování Českého poháru umisťují na třetím místě a to sbírali pro Přerov body pouze čtyři uvedení.

Valentýna Kolářová je dvojnásobnou účastnicí CEFTY a stabilně je na špici mezi dorostenkami a později juniorkami. V roce 2017 je v juniorské kategorii teprve prvním rokem a přesto je vybrána jako veslovodka (udává tempo zbylým členům) do reprezentační osmy a společně s další Přerovankou Kateřinou Pivkovou vyjely pro Českou republiky stříbro na juniorském Mistrovství Evropy v německém Krefeldu. Na světovém šampionátu (tentokrát ale bez Katky) v litevské Trakai dokonce získala titul mistryně světa!

Z nejmladší generace současnosti pak vybíráme pár jmen: Matyas Šišma, Denisa a Filip Rákosovi, Martin Sedlák, Tomáš Gajdušek.

Přerovští veslaři mají také pravidelně zastoupení v řadách členů Sportovního centra mládeže, které sdružuje výběr cca osmdesáti nejlepších českých mladých veslařů ve věku od 16 do 20 let. Do SCM se dá dostat pouze na základě výsledků testů na vodě a trenažéru.

V trenérských řadách se nakrátko ohřál Tomáš Vodák, který přišel z Olomouce i s vynikající Valentýnou Kolářovou, Tomáš trénoval kromě Valentýny i dorostence, ale tam se mu nedařilo a po neshodách skončil. Luděk Rákos a Tomáš Maňák se vrací ke sportu, který v 80. létech dělali, nyní jako trenéři žactva – přivádějí je k tomu jejich ratolesti. V klubové činnosti také dochází ke změně, René Vondrák, dlouholetý předseda a zakladatel novodobé podoby VK Přerov, končí svou činnost. Jako nástupce je na post předsedy zvolen Jan Sláma, hospodářkou Jarmila Vrbová, jednatelkou Marcela Zajícová, Pavel Vychodil je šéftrenér a Jiří Cirbus člen výboru.

Kromě veslování se stala pravidlem účast na soustředěních, jejichž počet se ustálil na čtyřech ročně: zimní běžková a letní cyklosoustředění v Horní Lipové, jarní rozveslování a velké prázdninové soustředění v polovině srpna v Třeboni. Každoročně se přerovští veslaři účastní kolem 25 veslařských závodů jak domácích, tak i zahraničních (pravidelně ve slovenských Piešťanech a rakouském Villachu).

Klubu se daří získávat dotace a podporu pro veslování na všech úrovních. Přerovské veslování podporuje kromě mecenášů a sponzorů zejména Statutární město Přerov, Olomoucký kraj a Český veslařský svaz. V poslední době se podařilo zakoupit dva nové vleky lodí – jak velký pro všechny typy, tak malý pro skify a dvojky.

Veslař roku: 2011 – Valentová, 2012 + 2013 – Alexandra Vařeková, 2014 + 2016 – Juziková, 2015 – Pivko, 2017 – Kolářová, 2018 – Šišma Tomáš + Kolářová + Pivková

Posádka roku: 2011 – 4x+ žkys – Patermannová, Gerhátová, Juziková, Procházková, 2012 – 4x+ žkys – Patermannová, Gerhátová, Juziková, Jakubíčková, 2013 – 4x- dci – Nebl, Gerhát, Pivko, Gajdušek Martin, 2014 – 2- dky – Patermannová, Procházková, 2015 – 8x+ žcim/žkym – Šeránek, Rákos, Krčálová, Pavelková, Vláčilová, Gerhátová Eliška, Sedlák, Gajdušek Tomáš, korm. Procházková Anežka, 2016 – 2- dci – Jelínek, Habáň, 2017 – 2x žcis Gajdušek, Sedlák, 2018 – 4x-/4- dcis Rákos, Sedlák, Janek, Gajdušek

Překvapení roku: 2011 – Cibulec Jan, Vychodil Martin, 2012 – Šišma Tomáš, Skopal, 2013 – Juziková, 2014 – Jelínek, Šišma Tomáš, Habáň, 2015 – Šišma Tomáš, 2016 – Jelínek, Šišma Tomáš, Mikulík, Habáň, 2017 – Šišma Matyas, 2018 – 8+ dky (Krčálová, Pospíšilová, Pavelková, Geryková, Šrámková, Vláčilová, Cagašíková)

Objev roku: 2011 – Gerhát Michal , 2012 – Sochůrková Apolena, 2013 – Ulehlová Lucie, 2014 – Sedlák Martin, 2015 – Mikulík David, 2016 – Šišma Matyas, 2017 – Humpolíček Adam, 2018 – Vaněk Lukáš